Isobelle Carmody

Narodila se v roce 1958 ve Viktorii. Vyrůstala se sedmi sourozenci, které „držela v lati“ tím, že jim vyprávěla hororové příběhy. Je nositelkou mnoha ocenění a autorkou sedmi románů i jedné sbírky povídek, Sny zelené opice (1996). Kronikou Obernewtyn se zařadila mezi přední spisovatele fantasy literatury pro mladé a kniha Setkání (1993), která bude brzy zfilmována, vyhrála Mírovou cenu dětské literatury. Isobelle dělí svůj čas mezi domov na Great Ocean Road v Austrálii a cesty do zahraničí. Kniha Temný pád (1997), první část trilogie Legendy, byla dokončena během jejího pobytu v Praze, který strávila se svým partnerem, českým spisovatelem a muzikantem Janem Štolbou.
„Pojídačka Dýní“

Dnes jezdím do Cestě světa sama, jen s Kuráží, která si sedí na hrušce mého sedla a čechrá si peří. Jako dítě jsem o takovém putování nesnila. Maeve mě totiž poučila, že ženy bez doprovodu necestují, a krásné princezny už vůbec ne. Ty musí čekat, až si pro ně přijede jejich princ. Princezna už ale dávno nejsem, a tak krásná, aby se lidem tajil dech, už také ne. Nosím mužské kalhoty a holínky, a vlasy mi vítr prudce rozevlává kolem ramen. Na konečcích jsou roztřepené. Mám popraskané rty a nohy a paže samý sval. Želízka na kadeření vlasů, voňavky i hedvábí jsem už dávno odložila. Maeve mi říkala, že žena je buď krásná, nebo ošklivá, jenže já jsem se naučila být něčím zhola jiným. Svou nezvyklostí to ovšem nahání strach, neboť prostá venkovanka po mně z dýňového domku zahlíží s jakýmsi děsem v očích a její muž mi hrozí motykou a křižuje se, aby se uchránil od zlého. Když jsem bývala princeznou a projížděla kolem nich, ukláněli se a usmívali, oslněni mojí krásou a upokojeni, že mi po boku jede muž: můj strážce. Dnes po mně kramář hodí nevraživým pohledem a vede svůj vůz širokým obloukem, aby se mi na cestě vyhnul. Neví, co si myslet o ženě, jež Cestou světa putuje sama. Nejsem ani žena z lidu, ani princezna, nýbrž jakýsi nevídaný kříženec. A co je nejhorší, nemám muže.

Vzpomínám si, že v roce, kdy mi přišla první krev, jsem si vytáhla kartu dlouhého putování. A tehdy mi srdce, pták tak dlouho vězněný v kleci, zatlouklo v hrudi křídly. Věděla jsem, že ta karta může znamenat putování pozemské či duchovní, padla mi však již potřetí. Vytáhnout tutéž kartu třikrát znamená vyvolat všechny její významy. Takže putování pozemské i duchovní. Jak dlouho to mé putování potrvá, jsem nevěděla, ani to, že nebudu putovat jen a jen po cestách. Soustředila jsem mysl, vyvolala kouzlo země, jež náleží ženám, přiměla je vstoupit mi do rukou, až budu tahat další karty, abych nahlédla, co mi ono putování přinese. Sled oněch karet si vybavuji i dnes, jako by mi ležely přímo před očima. Pod hlavní kartu jsem lícem dolů poskládala povolenou čtveřici karet výkladových a křížem přes ně položila pátou. Jedním uchem jsem visela na dveřích – ne kvůli Maeve, která si v kuchyni falešně prozpěvovala nad svými zavařeninami a omáčkami, i když se dušovala, že to nedělá – nýbrž ze strachu, že přijde matka a přistihne mě. Byla by schopná karty mi shrábnout a mrštit jimi z okna, nebo je roztrhat. A co hůř, možná by se i rozesmála tím svým chladným krákavým smíchem a obraz mé budoucnosti by byl už navždy poskvrněn jejími úšklebky a temnými posměšnými pohledy. Matka většinou mlčela, když však promluvila, její slova přetékala zatrpklostí. Někdy mi připadalo, že je šílená. Nedokázala jsem si srovnat v hlavě, jak mě mohla porodit, zdálo se mi totiž, že se navzájem v ničem nepodobáme. Ona byla tmavovlasá, hubená, kostnatá a pochmurná jako strom v zimě, kdežto já byla jako dítě světlovlasá a baculatá. Usoudila jsem tedy, že budu spíše po otci. Jak otec vypadal, jsem se sice neodvažovala zeptat, ale věděla jsem, že měl modré oči – i já je mám modré – a zbytek jeho podoby jsem si odvodila ze svých vlastních rysů, byl menší než matka, měl hebkou smetanovou pleť a plavé vlasy jemné jako chmýří. Padl za jedné z křížových výprav v boji proti drakům, když jsem ještě spočívala v matčině lůně. Dozvěděla jsem se to jen díky Maeve, která po těch událostech odešla s matkou sem, na samý konec světa – uřekla se, když se jednou přiopila šťávou z lesních plodů. Přišla jsem na to, že ony vzácné chvilky, kdy se oddávala téhle drobné neřesti, mi skýtají skvělou příležitost, jak z ní tahat rozumy. Kromě toho jsem se ještě mohla něčemu přiučit posloucháním za dveřmi. Co jsou křížové výpravy, jsem nevěděla, a ona o nich už víc neřekla, jen to, že mají co do činění s válčením, a tudíž je to mužská záležitost. V očích Maeve se svět dělil na urozené a prostý lid, na muže a ženy. Věřila jsem sice, ale vtlačit se do jedné z jejích kategorií jsem v úmyslu neměla. Budu sama sebou, snila jsem blaženě, a netušila jsem, že tohle je vůbec to nejtěžší. „Mužská věc? Hloupá věc!“ zavrčela matka, když nás zaslechla mluvit o válčení. Byla jsem ráda, že neví, jak náš rozhovor začal. Když jsem se totiž jednou dopustila té chyby a na otce se jí zeptala, vjelo do ní cosi jako šílenství. Začala docela klidně, vyprávěla mi o tom, jak přijel k její věži na bílém koni a zavolal na ni, ať spustí dolů své zlaté vlasy, aby se po nich mohl vyšplhat vzhůru. „Byl krásný jako sen, v očích mu plula oblaka a vlasy měl uhlazené, jak mu je slinou ulízla matka. Když na mě pohlédl, bylo mi, jako by mě pohltila oblaka, tak jsem se utápěla v té bezbřehé modři.“ „Byla to tedy láska?“ zeptala jsem se dychtivě a hned jsem si přála, abych to nebyla nikdy vyslovila, neboť se mi zdálo, že do mne ťala černými blesky svých očí jako dýkou. „Láska? Kdo jí řekl o lásce?“ zasyčela. Maeve, třesoucí se po celém těle, se přiznala. „Musela se to jednou dozvědět,“ dodala vzdorovitě. „To si myslíte, že tady, kam jste ji zavedla, ji před tím uchráníte? Láska si pro ni ale stejně přijede na bílém koni a ona za ní půjde, zrovna tak jako jste šla kdysi vy.“ Matka zavyla šíleným smíchem, z něhož mi v žilách stydla krev a Maeve mě s nesouhlasným pomlaskáváním vystrčila ven z pokoje. „Proč nás sem odvezla?“ zeptala jsem se, když kolem všechno ztichlo a Maeve mi konečně přinesla večeři. „Z lásky,“ odpověděla unaveně a se smutkem. „Bez tvého otce jí palác ani šaty z nejdražšího moaré nebyly k ničemu, i ta nejsladší vína ztratila chuť. Láska je jako slunce. Vše pozlacuje, jenže zapadne-li, všude se rozhostí tma a stíny. Pak ti nezbude než věž, ať tahle nebo jiná.

Přeložila Alexandra Büchler