Eva Demski se narodila se v roce 1944 v Řezně. V letech 1964 - 1968 studovala germanistiku, dějiny umění a filosofii v Mainzu a Frieburgu. Po studiích působila jako asistentka dramaturgie a jako překladatelka a lektorka pro různá nakladatelství, od roku 1969 spolupracuje s Hessenským rozhlasem. V roce 1989 začala přednášet na univerzitě v Paderbornu. Je autorkou mnoha televizních filmů a řady esejů. Napsala mimo jiné knihy Zlaté dítě (1979), Zdánlivá smrt (1984), Hotel Peklo, dobrý den (1987) a Dům bláznů (1997). Byla jí udělena řada ocenění - cena poroty Klagenfurt (1981), kulturní cena města Řezna (1987), spisovatelka města Bergen-Enkheim (1988/89), Goethova plaketa města Frankfurt (1990). Eva Demski žije od roku 1977 jako volná novinářka a spisovatelka ve Frankfurtu nad Mohanem.
Zdánlivá smrt (úryvek)
První den
Jeviště
Když muž zemřel, nepovažoval to nikdo jak se zdálo za nutné jej v přiměřené době uložit do země a tudíž vytěsnit i z myslí lidí v okolí. Žena z něho naposledy spatřila cínovou rakev, která se podobala vaně a s níž se dva šedivě odění muži otáčeli v úzkém místě točitých schodů a tiše přitom kleli. Byla to čtyři poschodí. Žena zůstala stát nahoře a nevěděla, jak auto, do něhož vsunuli rakev, vypadalo. Bylo šedivé? Černé? Pravděpodobně mělo nějakou nenápadnou barvu, aby se lidé, kteří se na ulici zastavili, nevyděsili.
Zprvu nebylo jasné, kam rakev odvezli. Nikdo se na to neptal, ani rodiče, ani žena, a přátelům taková zvědavost nepříslušela. Teprve když se doba mezi mužovým úmrtím a jeho konečným odstraněním nepříjemně protahovala, padlo několik otázek, týkajících se květinové výzdoby a trpělivosti kněze.
Mužovo tělo bylo nakonec vystaveno nad zemí ještě jedenáct dní, nikoli však v důstojné temnotě, na vyzdobeném posledním loži, nýbrž nejprve v plechové zásuvce, potom na stole se žlábky, potom opět v plechové zásuvce, a teprve nakonec v rakvi. Alespoň se to podařilo ženě zjistit. Nebýt neodbytné předtuchy, sama by se asi na nic neptala.
Na hrudním koši se zřejmě udělá křížový řez, vyjme se něco vnitřností a ty se pošlou k nezbytnému vyšetření. Zbytek orgánů se zahodí, tělo vycpe dřevitou vlnou a zašije. To nemůže být nic obtížného, neboť v tu dobu už není v těle krev. U starých Egypťanů se zbytky orgánů uchovávaly ve zdobené, srdce snad i ve zlaté nádobce. Žena měla jedenáct neklidných dní a jedenáct klidných nocí na to, aby o tom přemýšlela.
Když muž jednoho slunného chladného dubnového rána zemřel, bylo mu třicet let. Zemřel nahý a zemřel rychle, pomyslíme-li, jak dlouho to trvá jiným. Jeho umírání netrvalo déle než čtvrt dne. Alespoň to tak vypadalo v první den, kdy byl mrtev. Nestihl se obléct, možná si to už ani nepřál. Lidé, kteří dýchají ztěžka, jsou rádi nazí, jako by jim mohla kůže miliony malých plící pomoci.
Velký byt zůstal v přítmí, mezi žaluziemi pronikalo jen nepatrně slunečního světla. Hned jak žena do bytu po zprávě o mužově smrti vstoupila, vytáhla žaluzie a vpustila dovnitř vzduch. Muž nebyl ještě úplně mrtvý, a ona už na něho nedbala a začala se mu posmívat. Nenáviděl světlo a vzduch. Zelenina a procházky ho ničily. Před vitamíny jakéhokoli druhu se dával na útěk. Muž se však už jejím útokům nemohl bránit.
Na chodbě bytu postávalo rozpačitě několik lidí v bílých pláštích, dole spatřila žena velkou sanitu. Nikdo s ní nepromluvil. Přivítala by, kdyby důvodem nezájmu o její osobu, těšící se zjevně dobrému zdraví, byla čilá zaměstnanost a účastná, přátelská a vášnivě prožívaná pomoc. Ale pomocníci nepomáhali, nanejvýš sami sobě tiše sdělovanými radami a vzájemným uklidňováním. Když chtěla žena vstoupit do pokoje, zadrželi ji, na tom, že to nejde, se kupodivu shodli. Pohlédla do prostor kanceláře, z modré chodby do zelené barvy kanceláře, jen rudá ložnice jí zůstala uzavřena. A tak se posadila, první den, kdy byl muž mrtvý, na schodiště, aby nerušila při pomoci, jak si myslela, ale bylo to při umírání.
V každém případě ji nikdo o nic nežádal, na to byli všichni ti lidé příliš zaměstnaní, a protože se žena rozhodla, že nebude rušit, sledovala s údivem, kolik mužů před ní vstupuje do bytu, aniž si dělá starosti s tím, zda neruší. Byli to dobře vyhlížející, poněkud nedbale oblečení muži asi tak ve věku umírajícího. Všichni v bytě byli přibližně stejného věku, až na mladíka, který stál v rohu a vzlykaje skrýval tvář za prameny dlouhých vlasů. Ženě bylo hned jasné, že ti, kdo spěchají kolem ní a přes ní do bytu, jsou kriminalisté, jako by pro ně někdo poslal, jako by si je někdo uvnitř vysloveně přál mít. Když žena pochopila, co vidí, bylo jí jasné, že muž je mrtev. Jinak by ho slyšela. Ale ticho za zavřenými dveřmi ložnice bylo teď jiné než předtím. Nebránil se mužům v civilu, byl tedy mrtvý.
Vstala a vrátila se do bytu. Nebyl to její byt. Pohybovala se opatrně, přes malé extempore se žaluziemi, chodila daleko váhavěji než muži v civilu, kteří strkali nos do všech pokojů a otevírali dveře do ložnice, jako by se nic nestalo.
Chtěla bych ho vidět, řekla.
Nedalo se vůbec nic dělat, odpověděl jeden z lékařů rozpačitě – nebo to snad byl někdo z civilní vojenské služby? Nebo dobrovolník od Červeného kříže? – absolutně nic. Měl už dlouho astma?
Žena neřekla nic. Jen: chtěla bych ho vidět.
Přeložil Radovan Charvát
První den
Jeviště
Když muž zemřel, nepovažoval to nikdo jak se zdálo za nutné jej v přiměřené době uložit do země a tudíž vytěsnit i z myslí lidí v okolí. Žena z něho naposledy spatřila cínovou rakev, která se podobala vaně a s níž se dva šedivě odění muži otáčeli v úzkém místě točitých schodů a tiše přitom kleli. Byla to čtyři poschodí. Žena zůstala stát nahoře a nevěděla, jak auto, do něhož vsunuli rakev, vypadalo. Bylo šedivé? Černé? Pravděpodobně mělo nějakou nenápadnou barvu, aby se lidé, kteří se na ulici zastavili, nevyděsili.
Zprvu nebylo jasné, kam rakev odvezli. Nikdo se na to neptal, ani rodiče, ani žena, a přátelům taková zvědavost nepříslušela. Teprve když se doba mezi mužovým úmrtím a jeho konečným odstraněním nepříjemně protahovala, padlo několik otázek, týkajících se květinové výzdoby a trpělivosti kněze.
Mužovo tělo bylo nakonec vystaveno nad zemí ještě jedenáct dní, nikoli však v důstojné temnotě, na vyzdobeném posledním loži, nýbrž nejprve v plechové zásuvce, potom na stole se žlábky, potom opět v plechové zásuvce, a teprve nakonec v rakvi. Alespoň se to podařilo ženě zjistit. Nebýt neodbytné předtuchy, sama by se asi na nic neptala.
Na hrudním koši se zřejmě udělá křížový řez, vyjme se něco vnitřností a ty se pošlou k nezbytnému vyšetření. Zbytek orgánů se zahodí, tělo vycpe dřevitou vlnou a zašije. To nemůže být nic obtížného, neboť v tu dobu už není v těle krev. U starých Egypťanů se zbytky orgánů uchovávaly ve zdobené, srdce snad i ve zlaté nádobce. Žena měla jedenáct neklidných dní a jedenáct klidných nocí na to, aby o tom přemýšlela.
Když muž jednoho slunného chladného dubnového rána zemřel, bylo mu třicet let. Zemřel nahý a zemřel rychle, pomyslíme-li, jak dlouho to trvá jiným. Jeho umírání netrvalo déle než čtvrt dne. Alespoň to tak vypadalo v první den, kdy byl mrtev. Nestihl se obléct, možná si to už ani nepřál. Lidé, kteří dýchají ztěžka, jsou rádi nazí, jako by jim mohla kůže miliony malých plící pomoci.
Velký byt zůstal v přítmí, mezi žaluziemi pronikalo jen nepatrně slunečního světla. Hned jak žena do bytu po zprávě o mužově smrti vstoupila, vytáhla žaluzie a vpustila dovnitř vzduch. Muž nebyl ještě úplně mrtvý, a ona už na něho nedbala a začala se mu posmívat. Nenáviděl světlo a vzduch. Zelenina a procházky ho ničily. Před vitamíny jakéhokoli druhu se dával na útěk. Muž se však už jejím útokům nemohl bránit.
Na chodbě bytu postávalo rozpačitě několik lidí v bílých pláštích, dole spatřila žena velkou sanitu. Nikdo s ní nepromluvil. Přivítala by, kdyby důvodem nezájmu o její osobu, těšící se zjevně dobrému zdraví, byla čilá zaměstnanost a účastná, přátelská a vášnivě prožívaná pomoc. Ale pomocníci nepomáhali, nanejvýš sami sobě tiše sdělovanými radami a vzájemným uklidňováním. Když chtěla žena vstoupit do pokoje, zadrželi ji, na tom, že to nejde, se kupodivu shodli. Pohlédla do prostor kanceláře, z modré chodby do zelené barvy kanceláře, jen rudá ložnice jí zůstala uzavřena. A tak se posadila, první den, kdy byl muž mrtvý, na schodiště, aby nerušila při pomoci, jak si myslela, ale bylo to při umírání.
V každém případě ji nikdo o nic nežádal, na to byli všichni ti lidé příliš zaměstnaní, a protože se žena rozhodla, že nebude rušit, sledovala s údivem, kolik mužů před ní vstupuje do bytu, aniž si dělá starosti s tím, zda neruší. Byli to dobře vyhlížející, poněkud nedbale oblečení muži asi tak ve věku umírajícího. Všichni v bytě byli přibližně stejného věku, až na mladíka, který stál v rohu a vzlykaje skrýval tvář za prameny dlouhých vlasů. Ženě bylo hned jasné, že ti, kdo spěchají kolem ní a přes ní do bytu, jsou kriminalisté, jako by pro ně někdo poslal, jako by si je někdo uvnitř vysloveně přál mít. Když žena pochopila, co vidí, bylo jí jasné, že muž je mrtev. Jinak by ho slyšela. Ale ticho za zavřenými dveřmi ložnice bylo teď jiné než předtím. Nebránil se mužům v civilu, byl tedy mrtvý.
Vstala a vrátila se do bytu. Nebyl to její byt. Pohybovala se opatrně, přes malé extempore se žaluziemi, chodila daleko váhavěji než muži v civilu, kteří strkali nos do všech pokojů a otevírali dveře do ložnice, jako by se nic nestalo.
Chtěla bych ho vidět, řekla.
Nedalo se vůbec nic dělat, odpověděl jeden z lékařů rozpačitě – nebo to snad byl někdo z civilní vojenské služby? Nebo dobrovolník od Červeného kříže? – absolutně nic. Měl už dlouho astma?
Žena neřekla nic. Jen: chtěla bych ho vidět.
Přeložil Radovan Charvát