Antonia Fraser se narodila roku 1932 v Londýně. Je autorkou mnoha historických děl, která získala významná ocenění a stala se mezinárodními bestsellery. V roce 1969 si Lady Antonia zajistila své místo mezi nejvýznamnějšími historiky biografií Marie, královna skotská (1969) a stala se nejjasnější hvězdou „Literárních Longfordů“, aristokratického rodu, který se chlubí osmi spisovateli ve třech generacích. „Intuitivně chápe problémy obklopujíc ženy – moc, majestát, věrolomnost a zrada,“ jak to dokazuje v knize Slabší pohlaví: Ženy v Anglii sedmnáctého století (1984), Královny válečnice (1988) a Šest žen Jindřicha VIII. (1992). Jejími posledními díly jsou Charles II (1993), Prachový atentát (1996) a Cromwell: V čele našich mužů (1997). Napsala rovněž osm kriminálních příběhů o Jemima Shore a sestavila několik antologií.
Marie, královna skotská (úryvek)
Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí.“ „Můj lorde,“ odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit.“ Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Elizabeth vydala, protože Elizabeth, sama panenská královna, by jistě neodsoudila ženu sobě rovnou k tomu, aby zemřela bez přítomnosti a péče dvorních dam. Nadto Marie dodala, „Víte, že jsem sestřenicí vaší královny a pocházím z rodu Jindřicha VII, jsem provdána za krále Francie a z boží milosti královna skotská.“ Poté poukázala na dějiny, dočetla se v kronikách, že všechny urozené ženy měly u sebe při popravě své dvorní dámy. Po spěšné poradě šeptem lordi rozhodli, že si Marie tedy může vybrat šest sloužících, kteří ji doprovodí.
Královna nyní v tichosti vstoupila do velké síně. Shromáždili se zde přihlížející – podle některých líčení jich bylo na tři sta – a hleděli s nábožnou úctou a pochopením na tuto pověstnou postavu, jejíž dramatická životní pouť měla před jejich očima skončit. Viděli vysokou a graciézní ženu, oděnou na první pohled celou v černém, až na dlouhý závoj lemovaný bílou krajkou, který jí spadal po zádech na zem jako nevěstě, a bílou, vyztuženou a špičatou pokrývku hlavy, rovněž s krajkovým okrajem, pod níž se leskly její kaštanové vlasy. Saténové šaty byly celé černé, vyšívané černým sametem a posázené černými gagátovými knoflíky zdobenými perletí, prostřiženými rukávy však prosvítaly vnitřní rukávy šarlatové. A ač botky ze španělské kůže, které si obula, byly černé, punčochy zvolila protkané a obroubené stříbrem, podvazky měla ze zeleného hedvábí a spodničku z karmínového sametu. V ruce držela krucifix a modlitební knížku a u pasu jí visely dva růžence. Kolem krku si nasadila náhrdelník z vonných kuliček a Agnus Dei. Navzdory tomu, že Marie nyní měla ramena ohnutá a shrbená nemocí a její postava s léty nabyla na plnosti, kráčela nesmírně důstojně. Čas a utrpení jí z tváře dávno obrousily onen vybraný mladistvý šarm, ale pro mnoho shromážděných její výjimečný vzhled a vyrovnanost měly svůj půvab. A především její kuráž neměla obdoby, což jí v mysli řady lidí, ať už ji Paulet zbavil jakýchkoli poct a titulů, samo o sobě dávalo právo nazývati se královnou.
Ve středu prostorného sálu, který se nacházel v přízemí hradu přímo pod komnatou, v níž Marii vyslýchali, bylo umístěno černým suknem ovinuté dřevěné pódium asi o dvanácti čtverečních stopách, dvě stopy vysoké.
…
Královnu vyvedli po třech schodech na stupínek a ona trpělivě naslouchala hlasitému předčítání nařízení k popravě. Její výraz se ani na okamžik nezměnil. Cecilův vlastní úřední pozorovatel, Robert Moudrý, později vyprávěl, že podle jejího odtažitého zájmu to spíš vypadalo, že poslouchá vynesení milosti než rozsudku vlastní smrti. První známky rozrušení patrně vyvstaly až tehdy, kdy doktor Fletcher, protestantský děkan z Peterborough – ten, který později popsal hezké počasí jako známku toho, že nebesa nahlížela na popravu se zadostiučiněním – vystoupil a navrhl, že pronese kázání ke královně ve shodě s obřady protestantské církve. „Pane děkane,“ prohlásila královna pevně, „jsem římsko-katolického vyznání a nasadím život pro jeho obranu.“ Shrewsburry a Kent ji vyzvali, aby poslechla a dokonce se nabídli, že se budou modlit s ní, ale Marie všechny tyto návrhy rozhodně odmítla. „Pomodlíte-li se za mne, moji lordové,“ promluvila ke dvěma hrabatům, „vyslovím vám své díky, ale nepřipojím se ke společné modlitbě, protože vy a já nejsme jedné víry.“ A když děkan, zdánlivě v odpověď oběma urozeným pánům, konečně poklekl na schody k popravišti a začal se dlouze a hlasitě modlit táhlým a rétorickým způsobem, jako by byl neochvějně odhodlán vynutit si místo na stránkách historie, Marie mu i nadále nevěnovala pozornost, odvrátila se a nahlas četla latinskou modlitbu ze své vlastní knihy. Uprostřed modliteb sklouzla ze stolice na kolena. Když děkan posléze skončil, královna změnila modlitby a začala se hlasitě modlit v angličtině; za pronásledovanou anglickou katolickou církev, za svého syna a za Elizabeth, aby mohla v nadcházejících letech dobře sloužit Bohu. Kent jí vyčítal, „Madam, dovolte Ježíši Kristu vstoupit do svého srdce a zanechejte těchto zbytečných řečí.“ Avšak královna se modlila dál, žádala Boha, aby odvrátil svůj hněv od Anglie, a prosila svaté, aby se za ni přimluvili. A tak políbila krucifix, který svírala, pokřižovala se a uzavřela slovy: „Při tvých pažích, ó Ježíši, přibitých na tomto kříži, přijmi mne do své slitovné náruče a odpusť mi všechny moje hříchy.“
Přeložila Agáta Kratochvílová
Marie se nyní otočila k Pauletovi a lordům a naléhala, aby dovolili alespoň jejím vlastním sluhům pobývat s ní v hodině smrti, tak aby mohli později podat v cizích zemích zprávu o tom, jak zemřela. Kent odpověděl, že toto její přání nemůže být splněno, neboť sluhové prý jistě budou před popravou vykřikovat a nejen rozčílí královnu samu, ale znepokojí i doprovod, a poté se prý mohou ještě pokusit namáčet šátky do její krve, aby získali relikvie, které, jak Kent zachmuřeně prohlásil, „nejsou žádoucí.“ „Můj lorde,“ odpověděla Marie, „dávám vám své slovo a slibuji za ně, že neučiní nic z toho, co vaše lordstvo vyjmenovalo. Želbohu ty ubohé lidi potěší, budou-li se se mnou moci rozloučit.“ Co se jejích dvorních dam týče, odmítala uvěřit, že by takové příkazy královna Elizabeth vydala, protože Elizabeth, sama panenská královna, by jistě neodsoudila ženu sobě rovnou k tomu, aby zemřela bez přítomnosti a péče dvorních dam. Nadto Marie dodala, „Víte, že jsem sestřenicí vaší královny a pocházím z rodu Jindřicha VII, jsem provdána za krále Francie a z boží milosti královna skotská.“ Poté poukázala na dějiny, dočetla se v kronikách, že všechny urozené ženy měly u sebe při popravě své dvorní dámy. Po spěšné poradě šeptem lordi rozhodli, že si Marie tedy může vybrat šest sloužících, kteří ji doprovodí.
Královna nyní v tichosti vstoupila do velké síně. Shromáždili se zde přihlížející – podle některých líčení jich bylo na tři sta – a hleděli s nábožnou úctou a pochopením na tuto pověstnou postavu, jejíž dramatická životní pouť měla před jejich očima skončit. Viděli vysokou a graciézní ženu, oděnou na první pohled celou v černém, až na dlouhý závoj lemovaný bílou krajkou, který jí spadal po zádech na zem jako nevěstě, a bílou, vyztuženou a špičatou pokrývku hlavy, rovněž s krajkovým okrajem, pod níž se leskly její kaštanové vlasy. Saténové šaty byly celé černé, vyšívané černým sametem a posázené černými gagátovými knoflíky zdobenými perletí, prostřiženými rukávy však prosvítaly vnitřní rukávy šarlatové. A ač botky ze španělské kůže, které si obula, byly černé, punčochy zvolila protkané a obroubené stříbrem, podvazky měla ze zeleného hedvábí a spodničku z karmínového sametu. V ruce držela krucifix a modlitební knížku a u pasu jí visely dva růžence. Kolem krku si nasadila náhrdelník z vonných kuliček a Agnus Dei. Navzdory tomu, že Marie nyní měla ramena ohnutá a shrbená nemocí a její postava s léty nabyla na plnosti, kráčela nesmírně důstojně. Čas a utrpení jí z tváře dávno obrousily onen vybraný mladistvý šarm, ale pro mnoho shromážděných její výjimečný vzhled a vyrovnanost měly svůj půvab. A především její kuráž neměla obdoby, což jí v mysli řady lidí, ať už ji Paulet zbavil jakýchkoli poct a titulů, samo o sobě dávalo právo nazývati se královnou.
Ve středu prostorného sálu, který se nacházel v přízemí hradu přímo pod komnatou, v níž Marii vyslýchali, bylo umístěno černým suknem ovinuté dřevěné pódium asi o dvanácti čtverečních stopách, dvě stopy vysoké.
…
Královnu vyvedli po třech schodech na stupínek a ona trpělivě naslouchala hlasitému předčítání nařízení k popravě. Její výraz se ani na okamžik nezměnil. Cecilův vlastní úřední pozorovatel, Robert Moudrý, později vyprávěl, že podle jejího odtažitého zájmu to spíš vypadalo, že poslouchá vynesení milosti než rozsudku vlastní smrti. První známky rozrušení patrně vyvstaly až tehdy, kdy doktor Fletcher, protestantský děkan z Peterborough – ten, který později popsal hezké počasí jako známku toho, že nebesa nahlížela na popravu se zadostiučiněním – vystoupil a navrhl, že pronese kázání ke královně ve shodě s obřady protestantské církve. „Pane děkane,“ prohlásila královna pevně, „jsem římsko-katolického vyznání a nasadím život pro jeho obranu.“ Shrewsburry a Kent ji vyzvali, aby poslechla a dokonce se nabídli, že se budou modlit s ní, ale Marie všechny tyto návrhy rozhodně odmítla. „Pomodlíte-li se za mne, moji lordové,“ promluvila ke dvěma hrabatům, „vyslovím vám své díky, ale nepřipojím se ke společné modlitbě, protože vy a já nejsme jedné víry.“ A když děkan, zdánlivě v odpověď oběma urozeným pánům, konečně poklekl na schody k popravišti a začal se dlouze a hlasitě modlit táhlým a rétorickým způsobem, jako by byl neochvějně odhodlán vynutit si místo na stránkách historie, Marie mu i nadále nevěnovala pozornost, odvrátila se a nahlas četla latinskou modlitbu ze své vlastní knihy. Uprostřed modliteb sklouzla ze stolice na kolena. Když děkan posléze skončil, královna změnila modlitby a začala se hlasitě modlit v angličtině; za pronásledovanou anglickou katolickou církev, za svého syna a za Elizabeth, aby mohla v nadcházejících letech dobře sloužit Bohu. Kent jí vyčítal, „Madam, dovolte Ježíši Kristu vstoupit do svého srdce a zanechejte těchto zbytečných řečí.“ Avšak královna se modlila dál, žádala Boha, aby odvrátil svůj hněv od Anglie, a prosila svaté, aby se za ni přimluvili. A tak políbila krucifix, který svírala, pokřižovala se a uzavřela slovy: „Při tvých pažích, ó Ježíši, přibitých na tomto kříži, přijmi mne do své slitovné náruče a odpusť mi všechny moje hříchy.“
Přeložila Agáta Kratochvílová