Katarina Frostenson se narodila v roce 1953 a vyrostla na předměstí Stockholmu zvaném Hägersten. První sbírku básní, Uprostřed, vydala v roce 1978, ale kořeny její tvorby najdeme ve sbírkách Čistá země (1980), Ten druhý (1982) a především Ve žluté (1985). Na toto dílo navazují silné a významné sbírky poezie, zejména Iónové (1991) a Myšlenky (1994) a Cesty k ostrovům (1996). Příběhy od nich (1992) zaujímají mezi ostatními tituly zvláštní místo jako jediná próza. Frostenson je rovněž dramatičkou. Jejími posledními díly jsou Trauma (1993) a libreto k opeře Město (1998). „Frostenson je básnířka, jež citlivě naslouchá kataraktu hlasů, které nás obklopují, a věnuje pozornost charakteru projevu, jeho mechanickému a nepromyšlenému plynutí.“ Je nejmladší členkou Švédské akademie.
Kanál (úryvek)
Běží mi po boku. Připomíná klokotání
ryb. Stříbřitý záblesk v temném dutoprázdnu.
Potom vše znehybní. Pěna uprostřed toku
sune se, zvolna, stranou. Smaragdová, svěží, čistá
za městem kanál zamíří k moři
říjnové růže vroubí mu cestu, žluté, velikosti člověka
Něco mě lechtá na boku
jemně mě postrkuje: tchoř, kuna
ten jemný plachtař ve středu mé mysli
Touží po bodu tam venku v té čisté… zátočině.
Další zachvění pod hladinou, pod zašlou vodou
odražené světlo nahých beder se obrací
do hlubin ponurého děsu. Průplave, tvá temnota
neléčí, nenapravuje. Bdělost tu není táž
je chladnější, vábivější než bdění moře.
Opustili jsme město: náměstí a cesty se nám usadily v zádech
lebky již nežhnou ve svých kruzích
hlavy uťaté u kořenů úhledně padají z podstavců
černý pes čenichá u hluboké díry
čichač větru a lovec bez štěstěny
tulák, nos zamířený k lesu, odkud je vyhnali
skupina lebek s hlavou uťatou u kořene
podoby zmatené, zašlé a schoulené
se v dlouhých tógách noří do močálu
tam v exilu, v lese hledícím
do času mimo ten náš. To veliké popelavě šedé
bratrstvo, tváře vrásčité, nahá bedra.
Les padl, další holina žhne při svém vzniku.
Překrásná myšlenka: svět může růst v něčím stínu,
okraje stínu široce zívají, a za ním nekonečné Nové dni
Svým vlastním zběsilým tempem na hladině letí
modrá kánoe, muž v červeném,
jak náměsíčný drkotá se nelítostně vpřed
Přeložila Agáta Kratochvílová
Běží mi po boku. Připomíná klokotání
ryb. Stříbřitý záblesk v temném dutoprázdnu.
Potom vše znehybní. Pěna uprostřed toku
sune se, zvolna, stranou. Smaragdová, svěží, čistá
za městem kanál zamíří k moři
říjnové růže vroubí mu cestu, žluté, velikosti člověka
Něco mě lechtá na boku
jemně mě postrkuje: tchoř, kuna
ten jemný plachtař ve středu mé mysli
Touží po bodu tam venku v té čisté… zátočině.
Další zachvění pod hladinou, pod zašlou vodou
odražené světlo nahých beder se obrací
do hlubin ponurého děsu. Průplave, tvá temnota
neléčí, nenapravuje. Bdělost tu není táž
je chladnější, vábivější než bdění moře.
Opustili jsme město: náměstí a cesty se nám usadily v zádech
lebky již nežhnou ve svých kruzích
hlavy uťaté u kořenů úhledně padají z podstavců
černý pes čenichá u hluboké díry
čichač větru a lovec bez štěstěny
tulák, nos zamířený k lesu, odkud je vyhnali
skupina lebek s hlavou uťatou u kořene
podoby zmatené, zašlé a schoulené
se v dlouhých tógách noří do močálu
tam v exilu, v lese hledícím
do času mimo ten náš. To veliké popelavě šedé
bratrstvo, tváře vrásčité, nahá bedra.
Les padl, další holina žhne při svém vzniku.
Překrásná myšlenka: svět může růst v něčím stínu,
okraje stínu široce zívají, a za ním nekonečné Nové dni
Svým vlastním zběsilým tempem na hladině letí
modrá kánoe, muž v červeném,
jak náměsíčný drkotá se nelítostně vpřed
Přeložila Agáta Kratochvílová