Narodil se v roce 1954 v rakouském Steyru. Po studiích v Salzburgu a Malaze přednášel na universitách v Madridu a Vídni. Jeho první kniha Aurořin motiv (1987) se okamžitě dostala na čelní místo mezi bestsellery, získala výroční cenu za nejlepší prvotinu, ‘Aspekte-Literaturpreis‘, a zajistila mu postavení jednoho z nejvýznamnějších německy píšících autorů. Televizní inscenace podle románu Sbohem, Sidonie byla oceněna ‘First Grand-Prix Geneva’. V současné době žije se svou rodinou ve Vídni jako spisovatel, novinář, redaktor a překladatel.
Loučení se Sidonií (úryvek)
Zneklidněna běhala Sidonie sem a tam,z kuchyně do ložnice a zase zpátky.Tu se přitiskla v náhlé úzkosti k Josefě, tam se vzápětí chlubila před Hildou dobrodružným životem, který po boku nové matky povede, oznámila jí, že se vrátí s velkorysými dary, s panenkou, navlas stejnou jako ta její, navíc chodící celé tři kroky, a s pytlem kostkového cukru a možná i s bruslemi. Hilde nevěděla, co by si o těch slovech měla myslet, netroufala si o nich pochybovat, zejména když Josefa a Manfred nic nenamítali, aby Sidi nezkazili tu chvíli radostného očekávání.
Odpoledne se zastavili Josefininy tety s krabicemi sucharů a keksů na cestu, pak přišla na skok paní Hintereggerová a darovala Sidonii šňůru skleněných perel. Jako o Vánocích, myslelo si děvčátko. Tlumené hlasy jako za sklem, žádné hlasité slovo, předstírané veselí i u sousedních dětí, které přinesly kresbu, kousek gumy na vymazávání a ze dřeva vyřezanou krávu. Kradmé slzy, ale děvčátko si jich nevšíalo.
Manfred stál s fotografií v ruce u okna. Co chvíli vzhlédl, aby ji srovnal s výhledem, který se před ním otevřel. Spokojen shodou přírody s obrazem, zavolal Sidonii a podával jí fotografii. Byl na ní kus silnice, louka se starou hruškou, řeka a železniční násep, lesnatý svah na druhém břehu, buky, duby, keře a mezi tím světlá místa, kde v únoru kvetly sněženky.
Sidonie uznale kývla.
Pěkné, řekla, skoro přesné.
Manfred obrátil snímek.
Na zadní straně bylo napsáno tiskacím písmem: Patří Sidonii Adlersburgové. Na památku a abych našla cestu zpět. Pravá fotografie pořízená mým bratrem Manfredem Breirathrem v měsíci březnu 1945.
Sidonie běžela s fotografií do kuchyně, kde Josefa balila batoh. Přihlížela, skákala po jedné noze do ložnice a vracela se s nejmilejší Josefininou blůzou, bílou a nabíranou. Položila ji na hromadu prádla vedle batohu. Josefa vrtěla hlavou, ale než mohla něco říci, dítě ji prosilo: Zabal ji taky. Potřebuji přece dárek pro novou maminku. Pak uviděla svá vysvědčení a své školní knihy. Smím je taky vzít s sebou? Ale ano, řekla Josefa. A Sidonie: Škoda, že učitelka Schönauerová nepůjde s námi.
Pak si vykračovala s batohem na zádech po bytě, zatímco Josefa přišívala do podšívky kabátu korespondenční lístek, na nějž Manfred už předtím napsal adresu příjemce – Rodina Breiratherova, Letten č.200, pošta Neuzeug, Oberdonau. Byl to týž kabát, zkrácený a obrácený, v němž Josefa před deseti lety přinesla dítě domů. Dva další lístky byly zastrčeny do vnější kapsy batohu a Josefa nabádala Sidi, aby hned po příjezdu napsala, a aby nezapomněla na adresu odesílatele.
V noci Sidoniina radost vyprchala. S otevřenýma očima ležela vedle Hildy a vzhlédla mlčky k Josefě, která také nemohla usnout a po půlnoci se přišla podívat.
Sidi, musíš spát, řekla Josefa tiše.
Dítě mlčelo.
Zítra smíš jet vlakem.
Až do Lince? ptala se Sidonie tenkým hláskem.
Dál, mnohem dál.
Josefa jí povytáhla duchnu až k bradě, ale Sidonie se odkryla a podávala jí panenku.
Bojí se, řekla, smí spát s tebou?
Josefa vstala za tmy a zatopila v kuchyni. Trochu později se vracel Hans z noční směny. Kývl ženě a sedl si na dětskou postel. Sidonie měla oči zavřené, ale když ji vzal za ruku, vzbudila se a dívala se naň tázavě.
Josefa se snažila beznadějnost té chvíle přehlušit horlivou činností. Řinčela hrnci. Třískala koflíky o stůl a téměř se jí ulevilo, když mléko překypělo. Odhrnula Manfredovu deku, šimrala Hildu, až ji vzbudila, vytáhla s rachotem rolety, ale stísněná nálada nezmizela. Bezstarostná se zdála být jen Sidonie, která se co chvíli ptala, kdy už pojede.
Po snídani Manfred a jeho rodiče nerozhodně postávali, pak Sidonie políbila bratra a téměř blahovolně objala Hildu, která byla přesvědčena, že se Sidi brzy, možná už zítra vrátí. Pak loučení s Hansem, který měl najednou tak komickou tvář, ústa široce roztažená, jako by se smál, ale nebyl to smích. Urovnával Sidi knoflíky, jako by jí chtěl sundat kabát, rychle mu přikázala, aby také políbil panenku, udělal to a skryl obličej do dlaní. Josefa si naložila batoh na záda a sestoupila se Sidonií se schodů. Než se dostali k domovním dveřím, hnal se Hans za nimi, popadl dítě hrubě za rameno a zatřepal jím: Uteč. Musíš jim utéct, slyšíš?
Ranní mlhou sestoupily Josefa a Sidonie k zastávce. V chladu se děvčátko rozpovídalo, už po páté ženě vyprávělo, že taky paní učitelka jí popřála šťastnou cestu, a sám pan řídící učitel.Ostatní děti na ní naléhali, aby jim napsala, každému zvlášť, ale to nedokážu, strachovala se, tolik lístků. Myslíš, že mi paní Grimmová dovolí sedět u okna? Josefa kývla. Doufám, že nezmeškáme vlak, řekla Sidonie. Snad tam najdu přítelkyni. A pak, po chvíli: Myslíš, že moje maminka má ještě jiné děti? Doufám, že tvoje blůza jí bude slušet. Domlouvala panence: Když budeš hodná smíš sedět vedle mě.
Před čekárnou už stálo několik mužů, kteří jeli na ranní směnu do závodu. Kývli Josefě na pozdrav, trochu plaše a rozpačitě, jak se jí zdálo, a žádný z nich neoslovil Sidonii, ani pan starosta, jenž, aniž by si děvčátka všiml, ujišťoval Josefu o tom, jak se celá věc dotýká. Bohužel jeho vliv nestačil, aby nastal kýžený obrat, doufá však, že se dítěti u jeho matky bude líbit, při těchto slovech ostýchavě pohladil Sidonii po vlasech. Když potom vlak vjížděl do stanice, starosta spěšně ustoupil, ale přece jen počkal, až žena s dítětem nastoupily a lokomotiva se prskavě a s prudkým trhnutím rozjela. Dojat svou účastí a při tom přesvědčen, že koneckonců jednal správně, vydal se směrem k Sierningu za svou prací.
Grimmová přistoupila na příští zastávce, v Neuzeugu. Měla na sobě těžký pánský kabát, který neodložila, úzký lepenkový kufřík položila na lavici vedle sebe. Ženám bylo zatěžko začít rozhovor. Pečovatelka se vyhýbala Josefiným zrakům, pokašlávala a jevila nečekaný zájem o všechno, co viděla z okna – řeku, lužnatou krajinu, tovární haly Unterhimelu.
Pak mlčky stály v nádražní čekárně ve Štýru. Konečně přijel vlak do Lince. Grimmová cílevědomě mířila k vagonu. Josefa táhla Sidonii za sebou. Vstoupily na plošinu, následovaly pečovatelku na chodbu a do prázdného oddělení. Grimmová uložila kufřík do sítě na zavazadla, Josefa přistrčila batoh. Grimmová se posadila, aniž by svlékla kabát.
Teď už se kronikář nemůže skrývat za fakty a domněnkami. Na tomto místě chce vykřičet svůj bezmocný vztek. – Nic netušící Sidonie. Její náhlý strach. Jak se napůl otáčí a přimkne se k Josefě. Josefiny slzy: Sidiny slzy: Bezmocný Josefin pokus děvčátko utěšit. Buď statečná, Sidi. nechci jít k té paní. Musíš. Chci zůstat s tebou. To nejde. Musíš jet se mnou. Nemůžu. Vrátím se. My na tebe nezapomeneme. Pěkně všechny pozdrav. Neplač. Nepláču. Bude zas dobře.
Venku vřeštěl tlampač. Jděte, křičela Grimmová a chytila Sidi za paži. Tak už jděte!
Josefě se podařilo se odtrhnout, běžela chodbou vagonu, pláč dítěte zesílil, zacpala si uši, pronikavý výkřik, a sotva dorazila na nástupiště, vlak se rozjel, bílý kapesník, malá ruka, Josefa už jí zamávat nedokázala.
Z němčiny přeložila Helena Tomanová-Weisová
Povídka Loučení se Sidonií vyšla v roce 1989. Jde o autentický příběh příběh cikánského dítěte, vychovaného rakouskou dělnickou rodinou. Hans a Josefa Breiratherovi se marně pokoušejí zachránit děvčátko před Osvětimí.
Zneklidněna běhala Sidonie sem a tam,z kuchyně do ložnice a zase zpátky.Tu se přitiskla v náhlé úzkosti k Josefě, tam se vzápětí chlubila před Hildou dobrodružným životem, který po boku nové matky povede, oznámila jí, že se vrátí s velkorysými dary, s panenkou, navlas stejnou jako ta její, navíc chodící celé tři kroky, a s pytlem kostkového cukru a možná i s bruslemi. Hilde nevěděla, co by si o těch slovech měla myslet, netroufala si o nich pochybovat, zejména když Josefa a Manfred nic nenamítali, aby Sidi nezkazili tu chvíli radostného očekávání.
Odpoledne se zastavili Josefininy tety s krabicemi sucharů a keksů na cestu, pak přišla na skok paní Hintereggerová a darovala Sidonii šňůru skleněných perel. Jako o Vánocích, myslelo si děvčátko. Tlumené hlasy jako za sklem, žádné hlasité slovo, předstírané veselí i u sousedních dětí, které přinesly kresbu, kousek gumy na vymazávání a ze dřeva vyřezanou krávu. Kradmé slzy, ale děvčátko si jich nevšíalo.
Manfred stál s fotografií v ruce u okna. Co chvíli vzhlédl, aby ji srovnal s výhledem, který se před ním otevřel. Spokojen shodou přírody s obrazem, zavolal Sidonii a podával jí fotografii. Byl na ní kus silnice, louka se starou hruškou, řeka a železniční násep, lesnatý svah na druhém břehu, buky, duby, keře a mezi tím světlá místa, kde v únoru kvetly sněženky.
Sidonie uznale kývla.
Pěkné, řekla, skoro přesné.
Manfred obrátil snímek.
Na zadní straně bylo napsáno tiskacím písmem: Patří Sidonii Adlersburgové. Na památku a abych našla cestu zpět. Pravá fotografie pořízená mým bratrem Manfredem Breirathrem v měsíci březnu 1945.
Sidonie běžela s fotografií do kuchyně, kde Josefa balila batoh. Přihlížela, skákala po jedné noze do ložnice a vracela se s nejmilejší Josefininou blůzou, bílou a nabíranou. Položila ji na hromadu prádla vedle batohu. Josefa vrtěla hlavou, ale než mohla něco říci, dítě ji prosilo: Zabal ji taky. Potřebuji přece dárek pro novou maminku. Pak uviděla svá vysvědčení a své školní knihy. Smím je taky vzít s sebou? Ale ano, řekla Josefa. A Sidonie: Škoda, že učitelka Schönauerová nepůjde s námi.
Pak si vykračovala s batohem na zádech po bytě, zatímco Josefa přišívala do podšívky kabátu korespondenční lístek, na nějž Manfred už předtím napsal adresu příjemce – Rodina Breiratherova, Letten č.200, pošta Neuzeug, Oberdonau. Byl to týž kabát, zkrácený a obrácený, v němž Josefa před deseti lety přinesla dítě domů. Dva další lístky byly zastrčeny do vnější kapsy batohu a Josefa nabádala Sidi, aby hned po příjezdu napsala, a aby nezapomněla na adresu odesílatele.
V noci Sidoniina radost vyprchala. S otevřenýma očima ležela vedle Hildy a vzhlédla mlčky k Josefě, která také nemohla usnout a po půlnoci se přišla podívat.
Sidi, musíš spát, řekla Josefa tiše.
Dítě mlčelo.
Zítra smíš jet vlakem.
Až do Lince? ptala se Sidonie tenkým hláskem.
Dál, mnohem dál.
Josefa jí povytáhla duchnu až k bradě, ale Sidonie se odkryla a podávala jí panenku.
Bojí se, řekla, smí spát s tebou?
Josefa vstala za tmy a zatopila v kuchyni. Trochu později se vracel Hans z noční směny. Kývl ženě a sedl si na dětskou postel. Sidonie měla oči zavřené, ale když ji vzal za ruku, vzbudila se a dívala se naň tázavě.
Josefa se snažila beznadějnost té chvíle přehlušit horlivou činností. Řinčela hrnci. Třískala koflíky o stůl a téměř se jí ulevilo, když mléko překypělo. Odhrnula Manfredovu deku, šimrala Hildu, až ji vzbudila, vytáhla s rachotem rolety, ale stísněná nálada nezmizela. Bezstarostná se zdála být jen Sidonie, která se co chvíli ptala, kdy už pojede.
Po snídani Manfred a jeho rodiče nerozhodně postávali, pak Sidonie políbila bratra a téměř blahovolně objala Hildu, která byla přesvědčena, že se Sidi brzy, možná už zítra vrátí. Pak loučení s Hansem, který měl najednou tak komickou tvář, ústa široce roztažená, jako by se smál, ale nebyl to smích. Urovnával Sidi knoflíky, jako by jí chtěl sundat kabát, rychle mu přikázala, aby také políbil panenku, udělal to a skryl obličej do dlaní. Josefa si naložila batoh na záda a sestoupila se Sidonií se schodů. Než se dostali k domovním dveřím, hnal se Hans za nimi, popadl dítě hrubě za rameno a zatřepal jím: Uteč. Musíš jim utéct, slyšíš?
Ranní mlhou sestoupily Josefa a Sidonie k zastávce. V chladu se děvčátko rozpovídalo, už po páté ženě vyprávělo, že taky paní učitelka jí popřála šťastnou cestu, a sám pan řídící učitel.Ostatní děti na ní naléhali, aby jim napsala, každému zvlášť, ale to nedokážu, strachovala se, tolik lístků. Myslíš, že mi paní Grimmová dovolí sedět u okna? Josefa kývla. Doufám, že nezmeškáme vlak, řekla Sidonie. Snad tam najdu přítelkyni. A pak, po chvíli: Myslíš, že moje maminka má ještě jiné děti? Doufám, že tvoje blůza jí bude slušet. Domlouvala panence: Když budeš hodná smíš sedět vedle mě.
Před čekárnou už stálo několik mužů, kteří jeli na ranní směnu do závodu. Kývli Josefě na pozdrav, trochu plaše a rozpačitě, jak se jí zdálo, a žádný z nich neoslovil Sidonii, ani pan starosta, jenž, aniž by si děvčátka všiml, ujišťoval Josefu o tom, jak se celá věc dotýká. Bohužel jeho vliv nestačil, aby nastal kýžený obrat, doufá však, že se dítěti u jeho matky bude líbit, při těchto slovech ostýchavě pohladil Sidonii po vlasech. Když potom vlak vjížděl do stanice, starosta spěšně ustoupil, ale přece jen počkal, až žena s dítětem nastoupily a lokomotiva se prskavě a s prudkým trhnutím rozjela. Dojat svou účastí a při tom přesvědčen, že koneckonců jednal správně, vydal se směrem k Sierningu za svou prací.
Grimmová přistoupila na příští zastávce, v Neuzeugu. Měla na sobě těžký pánský kabát, který neodložila, úzký lepenkový kufřík položila na lavici vedle sebe. Ženám bylo zatěžko začít rozhovor. Pečovatelka se vyhýbala Josefiným zrakům, pokašlávala a jevila nečekaný zájem o všechno, co viděla z okna – řeku, lužnatou krajinu, tovární haly Unterhimelu.
Pak mlčky stály v nádražní čekárně ve Štýru. Konečně přijel vlak do Lince. Grimmová cílevědomě mířila k vagonu. Josefa táhla Sidonii za sebou. Vstoupily na plošinu, následovaly pečovatelku na chodbu a do prázdného oddělení. Grimmová uložila kufřík do sítě na zavazadla, Josefa přistrčila batoh. Grimmová se posadila, aniž by svlékla kabát.
Teď už se kronikář nemůže skrývat za fakty a domněnkami. Na tomto místě chce vykřičet svůj bezmocný vztek. – Nic netušící Sidonie. Její náhlý strach. Jak se napůl otáčí a přimkne se k Josefě. Josefiny slzy: Sidiny slzy: Bezmocný Josefin pokus děvčátko utěšit. Buď statečná, Sidi. nechci jít k té paní. Musíš. Chci zůstat s tebou. To nejde. Musíš jet se mnou. Nemůžu. Vrátím se. My na tebe nezapomeneme. Pěkně všechny pozdrav. Neplač. Nepláču. Bude zas dobře.
Venku vřeštěl tlampač. Jděte, křičela Grimmová a chytila Sidi za paži. Tak už jděte!
Josefě se podařilo se odtrhnout, běžela chodbou vagonu, pláč dítěte zesílil, zacpala si uši, pronikavý výkřik, a sotva dorazila na nástupiště, vlak se rozjel, bílý kapesník, malá ruka, Josefa už jí zamávat nedokázala.
Z němčiny přeložila Helena Tomanová-Weisová
Povídka Loučení se Sidonií vyšla v roce 1989. Jde o autentický příběh příběh cikánského dítěte, vychovaného rakouskou dělnickou rodinou. Hans a Josefa Breiratherovi se marně pokoušejí zachránit děvčátko před Osvětimí.