Turner Hospital, Janette

Zde a nyní (úryvek)

Když zazvonil telefon, byla Alison shodou okolností zrovna v černém, v černých sametových šatech s hlubokým výstřihem a tenkým stříbrným řetízkem kolem krku. Ještě před několika minutami stála pod sprchou a předtím odhazovala sníh z vjezdu před domem. Vyjela s autem, ještě než se povrch vozovky znovu pokryl kluzkým ledem a než přijely pluhy a nahrnuly do vjezdu čerstvou sněhovou hradbu. Pak se vysprchovala a oblékla si své černé šaty. V té chvíli za sebou právě s klíči v ruce zavírala venkovní dveře.
K čertu, pomyslela si, mám to vzít nebo ne?
Zpětně jí připadalo, že věděla, o co jde už od prvního zlomku vteřiny, kdy telefon začal zvonit. Byla zimní neděle, čtyři hodiny odpoledne. Hladinu jezera Ontario protínaly žíly prvního ledu, stmívalo se: to je doba, kdy přicházejí špatné zprávy. V Brisbane už byl zítřek, svítalo tam pondělní ráno. Špatné zprávy se odesílají za úsvitu.

U fakultního klubu sklouzl vůz po ledu a zlehka ťukl do zaparkované toyoty, zaváhal, ale nakonec se poslušně zařadil na vedlejší parkovací místo. Alison chvíli seděla celý roztřesený s rukama na volantu a zírala předním sklem na řeku Brisbane, zatímco motor dál běžel. Tady, na okraji univerzitního městečka, se na hladině rozprostírala blána ledu, až kam oko dohlédlo. Blána tenčí než nehet, mléčně bílý. (Když se kdysi celý vyděšený skrývala před ostatními dětmi vysoko v koruně mangovníku, sála útěchu z kostek mraženého mléka, které připravovala její matka.)
Dnes ráno došlo k záhadným explozím v kanalizačním systému, které si technický personál torontského městského úřadu nedovede vysvětlit. Všude na ulicích v centru města vybuchovaly poklopy kanálů jako zátky od šampaňského, což skýtalo za poklidného nedělního rána v Torontu neuvěřitelnou podívanou.“
Tady je pořád ještě neděle, pomyslela si Alison. Ještě není pondělí.
Pořád je ještě teď, říká si.
Vypne rádio i motor, vystoupí z auta. Našlapuje zlehounka, s neuvěřitelnou lehkostí, aby nenarušila tenoučké blány ledu a času. Je pod nulou a vzduch se jí na řasách a v nozdrách mění v krystalickou tříš“. Někde ji zabolí. Je důležité, aby dýchala opatrně.
Ve fakultním klubu bouchají zátky od šampaňského jako výstřely z pistole. Oslavují se vánoce, odchod jednoho váženého kolegy do penze a dvou dalších na studijní dovolenou, a to všechno se podařilo shrnout do jediné elegantní slavnosti. Alison brzy vystoupí ve své veřejné roli a pronese proslov. A pak ji pohltí společenská konverzace, stoupající jako útržky mlhy, a bude ji unášet po řece, kolem Kenmore, kolem nejzápadnějších předměstí Brisbane, až k Velkému předělovému pohoří. Bude moci uniknout. Zoufale zatoužila po samotě a po dešťovém pralese.
„Výborně,“ říká kdosi nadšeně a podává jí další skleničku šampaňského. „To byla zasloužená pocta.“
Podařilo se jí tedy z toho vybruslit, na tenkém ledu a s pomocí šampaňského. Brzy bude moci odejít. Usmívá se a mluví, směje se, mluví a znovu se usmívá. Ve sklenici s šampaňským punčem jí víří zvolna mizející kostky ledu. Zdvihne sklenici ke světlu. Led je tenoučký jako skořápka kapizových mušlí, jaké vyplavuje moře na queenslandské pobřeží.
„Alison,“ osloví ji kdosi. „Blahopřeju. Právě jsem slyšel tu novinu.“
Alison strne. „Ano?“ řekne neslyšně. Ještě o tom není schopný mluvit. Budou ji muset omluvit.
„Myslím tvé pozvání do Sydney, na příští rok. Jsi z toho určitě celý vedle. Kdy jedeš?“
„Aha,“ odpoví hlasem, který jako by přicházel z velké dálky. „V neděli se nedá nic dělat. Budu muset všechno zařídit až v pondělí.“
Kolega zdvihne tázavě obočí a ona se vytratí a opět přikyvuje a usmívá se. Nenápadně, s hlavou skloněnou, se vydá k šatně, kde vrazí do Waltera, který se ve stínu opírá o okenní výklenek. Alison cosi omluvně zamumlá a pospíchá dál.
„Alison,“ zavolá Walter třaslavým stařeckým hlasem.
„Waltře! Ach, Waltře, odpusťte mi.“ Vrátí se a obejme ho.
„Zůstaň tu se mnou,“ prosí on.
„Ale Waltře, se mnou teď zrovna není příliš veselo.“
„Já mám tvou společnost rád,“ řekne. „Tohleto, tohleto...“ Mávne neurčitě kolem sebe sukovitou holí. „Pro mne jsou tyhle akce tak namáhavé. Účastním se jich jenom z čiré perverzity.“ Waltrův odchod do penze se oslavoval před dvaceti pěti lety, ale nedávno mu vyšla další vědecká práce. „Jsem ten nejosamělejší člověk na světě,“ říká. „Víš, kolik je mi let?“
Ovšemže to ví, každý přece ví, že je mu devadesát. Přesnost jeho myšlení a slovního projevu je jedním z místních zázraků. Jen čas se mu mate. Plete si první a druhou světovou válku. Bojoval totiž v obou.
„Jsem starý jako Metuzalém, a mám tak rád Australany,“ říká. „Pověděl jsem ti někdy proč?“
Ovšem že jí to pověděl. Mnohokrát. Vyprávěl jí o australských a novozélandských jednotkách nasazených poblíž jeho vlastního pluku v Itálii. To bylo za druhé světové války. Nebo to bylo přece jen v první? Tak jako tak, v jedné nebo druhé válce mu jakýsi Australan zachránil život, když odvlekl jeho zraněné tělo z dosahu nepřátelské palby.
„To je jen částečný důvod,“ říká. „Tím to začalo. Ale mám je ještě radši kvůli těm velrybám.“
„Kvůli velrybám?“ ptá se Alison se zdvořilým zájmem. O velrybách ještě neslyšela.
„Hynuly po celém pobřeží. Od Tasmánie až po Queensland, bylo to šokující.“
„Kdy se to stalo, Waltře?“
„Teď,“ řekne rozrušeně a trochu podrážděně. „Teď a tady!“ Zaťuká si držadlem hole na čelo a vypadá přitom jako semafor signalizující tíseň. „Jsou vyvržené na souši, lapají po dechu a po stovkách umírají.“
„Waltře, já jsem o tom nic ...“ Alison je zmatená. Něčím se provinila. „Nic jsem o tom neslyšela. Bylo to ve zprávách?“
„Ano,“ říká on. „A v National Geographic. Na souši, vyvržené ze svého přirozeného prostředí, ty nejosamělejší, nejúžasnější ...“ V očích se mu zalesknou slzy. „Lidé, kteří žijí na pobřeží, ale utvořili řetěz, podávají jeden druhému kbelíky s vodou a udržují je v mokru a při životě. Jednu za druhou je odtahují zpátky do vody a ven na širé moře. Ti Australané jsou přece báječní lidé. Procházím se po plážích a dívám se kolem sebe. Člověk tam sice slyší spoustu hrubých řečí a někteří si myslí, že Australané jsou necivilizovaní, ale já dobře vím, co vidím.“
Schoulí se do sedátka v okenním výklenku a zahledí se ven na zamrzlé jezero. „To kvůli těm velrybám jsem tam po válce poslal syna. Nikdy se nevrátil.“
„Nevěděla jsem, že máte v Austrálii syna, Waltře.“
„Nikdy nebyl moc na studia. Tak to často dopadá s dětmi vědeckých pracovníků, že ano? A potom, co se dostal do nepříjemností, po tom, co byl ve vězení, řekl jsem si, že to pro něj bude to nejlepší místo na světě, že tam bude moci začít nový život. Myslel jsem si, že z něj Australané udělají pořádného chlapa. Stačí se podívat na to, jak bojují ve válce a jak se chovají k velrybám.“
„Waltře,“ zamumlá Alison a na okamžik se mu opře čelem o čelo. Obává se toho setkání dvojího žalu. Bojí se, že poklopy kanálů ten nápor nevydrží.
„Je mi ale líto,“ pokračuje Walter, „že jsem mu nikdy neřekl ... chci říci, měl jsem mu dávno povědět, jak jsem byl pyšný na jeho automobilové závody. Pak tu byly všechny možné další věci, všechny ... My otcové mluvíme pořád dokola jen o tom, víš, o všech těch zklamáních. Ale měl jsem mu říci: obdivuji tvou odvahu a obratnost za volantem!“
Choulí se v okenním výklenku, až z něj téměř nic nezbývá.
„Navštívil jsem to místo. Stále ho navštěvuji. Jezdím tam často, čím dál častěji. Je to taková strašně strmá a točitá silnice, člověk hned vidí, jak je nebezpečná. Vede z Cairns na Athertonskou planinu, znáš to tam?“
Alison přikývne, neschopná slova. Předivo queenslandských silnic vedoucích na jih i na sever se jí navždy otisklo do žil. Zahledí se na mapu svého předloktí a uvidí tam vlásenkové zatáčky na cestě z Cairns do Kurandy.
„Byla to nehoda, chápeš?“ říká on. „Měl proč žít, měl mladou ženu a malého chlapce. Jsem s ním stále ještě ve styku. Můj vnuk mi každý rok posílá z Austrálie vánoční přání. Občas se mi zdá, že jsem mu řekl, jak pyšný jsem byl na jeho řidičské umění. Někdy mi připadá, jako bych si na to vzpomínal.“
„Waltře,“ Alison řekne rozechvěle a obejme ho. „Příjemné svátky, milý Waltře. Odpusťte mi. Musím už jít.“
Podaří se jí dojít k autu. Sedí nehybně ve tmě. Zapne rádio právě v okamžiku, kdy začíná pravidelné zpravodajství. „Poklopy kanálů vybuchují jako zátky šampaňského,“ slyší. Vypne rádio, opře se o volant a začne se chvět. Prudce se roztřese, zuby jí drkotají, zimnice jí zachvátí celé tělo, kosti jí klepou jedna o druhou, dokonce i její pokožka vydává jakési zvuky. Lomoz jejích myšlenek přehluší klepání na okénko. Teprve když se Walter skloní nad kapotou auta a gestikuluje na ni za předním sklem, rozezná jeho nejasnou podobu přes tenký, tuhý zákal nedělního podvečera. Několikrát zamžiká. On zaklepe znovu na okno.
„Waltře,“ řekne překvapeně a otevře dveře. „Proboha pojďte dovnitř, nesmíte stát takhle venku, vždyť tam zmrznete ...“
„Už aby se to stalo,“ odpoví tiše. „Už čekám strašně dlouho a je mi smutno. Alison, mně, starému pánovi, přece můžeš říci všechno. Co se s tebou děje, milé dítě?“
„Matka,“ začne. Položí Waltrovi, který toho tolik přestál, hlavu na rameno a rozvzlyká se. Osiřet v padesáti, zní to trochu trapně a komicky, neměl by to být tak velký otřes, není to ani na seznamu psychických traumat. „Matka,“ začne znovu potichu, „zemřela v Brisbane dnes v pondělí ráno ve 4.40.“
Zahledí se na zamrzlý zákrut queenslandské řeky. „Moje matka,“ řekne a mírně se zamračí, „zemřela zítra zrána.“
Walter cítí, jak se vůz s nimi řítí ze silnice vedoucí do Kurandy, jak dělá přemet za přemetem mezi přesličkami a bouganvilleami, převrací se v nekonečném pádu zející propastí, který se otvírá kdesi v jeho nitru. Slyší výbuch, k němuž dochází v této chvíli a navždy.
„V lidech se najde tolik něhy,“ řekne a pohladí Alison po tváři. „V lidech, u kterých bychom to vůbec nečekali, v neotesancích. Jak si ti muži podávali kbelíky vody z ruky do ruky, jak hladili ty velryby mokrými hadry. Nikdy jsem na to nezapomněl.“
Zítra, pomyslí si Alison, poletím celou cestu nazpět, až na samý počátek.“

Přeložila Alexandra Büchler

Oyster

Kdyby přišel déšť, mohlo všechno dopadnout jinak, alespoň dnes si to myslím. Jenže v Zadním Maroo tehdy žily děti, které déšť ještě nikdy neviděly. Modlili jsme se. Hřímali kletby. Pátrali očima po té rozpálené pusté obloze a v představách na ní kupili oblaka. Čekali jsme. Čekali jsme, až se něco stane, jedno co, dychtili jsme po tom, aby z té žhoucí prázdnoty povstalo něco, co nás spasí. Jako všichni zoufalci jsme čekali na zázrak. A zázrak se bohužel dostavil. Pak, v čase vymezeném několika málo měsíci, u nás bylo víc potulných příchozích než místních lidí a v té nevyváženosti tkvělo cosi nemravného. V Zadním Maroo bylo stále příliš cizinců. A taky bylo to sucho, stále ještě tu bylo. A co horšího, či snad vůbec nejhoršího, srážela se tu a zase mizela jakási smrdutá mlha, neviditelná a bez vláhy, jako by ji vydechovala sama vyprahlá zem. Přiřkli jsme jí jméno. Nejspíš jsme se jaksi primitivně domnívali, že když se jí vysmějeme, sbalí si fidlátka a nechá nás na pokoji. Stará Šajtle tak jsme jí říkali. Už se tu zase uprdelila Stará Šajtle, říkali jsme a tiskli si k nosu a na ústa kapesníky. Stará Šajtle nad námi kolikrát dokázala dřepět, těžce a dusivě, celé dny, a teprve pak se maličko zvedla, podle toho, kam se právě smýkl horký pouštní vzduch. Pokaždé, co se uhnízdila a vzala nás pod svá smrdutá křídla, obestřel nás puch pošlého dobytka nebo spíš onen zvláštní, nasládlý zápach hnijících ovčích mršin. Za jistých dnů, kdy horký vzduch tetelivě vzlínal nad Oysterovou opálovou žílou, byl ovzduší cítit štiplavý křídový prach z hald kolem opálových dolů, nebo jsme v závanech cítili příznačnou zatuchlinu, vanoucí rovnou ze samotných štol a šachet. Jindy nebylo cítit zhola nic, jen prázdnotu žáru australské pustiny, a my ji vdechovali jako nevídané požehnání. Jindy zas – a tomu se nedalo uniknout – převládl daleko znepokojivější závan, jakési hrůzné a nepopsatelné prýštění, jež dávalo tušit … avšak na to, co vlastně dávalo tušit, nechtěl nikdo ani pomyslet. Později někteří tvrdili, že to byl pach morálního rozkladu; i když mám za to, že tak prostě jen páchl náš strach. Zadnímu Maroo se daří zůstávat mimo mapy, činí tak úmyslně a za úspěch vděčí zčásti vychytralosti místních a zčásti diskrétním úplatkům, jež představují jen jeden z mnoha způsobů, jak se zbavit zeměměřičů z katastrálního úřadu. Přesto však do města čas od času někdo zabloudí. Člověk se například octne na západ od řeky Warrego, pak na západ od McGregorova pohoří, a to pak už nevidí nic než zakrslá křoviska akácií a lebedy a vyschlá řečiště, která se ve vyprahlé rudé půdě splétají a rozplétají jako vybledlé čmáranice. Člověk napíná zrak a zkoumá obzor. Tu a tam ho sice téměř oslepí odlesk hladiny solného jezera, nad nímž se tetelí horký vzduch, on ale ví, že ve vodu zde není radno věřit. Kdesi vzadu za solnými pánvemi, za stuhami máslově zbarvených potočních písků, kdesi daleko, daleko vpředu, se podle jeho mapy táhne čerchovaná čára hranice mezi Jižní Austrálií a Severním Teritoriem. Z té pomyslné představy řádu však člověk nevidí jediný náznak, neboť ta ve skutečné krajině nezanechává stopy. Přeložila Alexandra Büchler