Maraini, Dacia

Hlasy

Jedna

Taxík mě přiváží před vchod do domu v ulici Santa Cecilia. Proč však tento pocit zděšení? Jsem už zase doma, říkám si, vrátila jsem se, ale je to jako kdybych nepoznávala tento vchod, tuto budovu s tolika otevřenými okny. Cítím jakoby nějaký osten, zapíchnutý do patra, jako předtuchu nějakého neštěstí. Co mne čeká v tomto příjemném ránu, které má v sobě už mně tak známé ovzduší návratu? Co tíží mé myšlenky, jako by je to chtělo překroutit a vymazat?
Mé oči hledají vrátnou, Stefanu, která v této době obvykle třídí poštu, ale nevidím ji, ani jejího vyzáblého muže, Giovanniho. Přes dvůr táhnu kufr na kolečkách, která se na štěrku nechtějí otáčet. Na okamžik se zastavuji uprostřed štěrkoviště a dívám se okolo: oleandry a pelargonie jsou tu stále na záhonech, i když je na nich vrstva letního prachu, vodotrysk stříká z kamene obrostlého mechem a jako obvykle chrčí jako polámaný kohoutek; dvě velké lípy jsou plné květů a zdá se, že jedině ony netrpí horkem a netýká se jich ta chmurná nálada, která dnes leží na mém domě. Klidně si tam stojí, v tom lehkém letním vánku a potřásají svými chlupatými a voňavými kvítky.
Okna, která vedou do dvora, tak často oživená, se dnes zdají všechna slepá, a také schodiště jsou opuštěná a podivně tichá. Výtah mě s unaveným povzdechem vyklopí v posledním patře, kde bydlím.
Zatím co v kabelce hledám klíče od bytu, zaplaví mě pronikavý pach nemocniční desinfekce. Obrátím se a vidím, že dveře bytu mé sousedky jsou pootevřeny; udělám dva kroky, strčím do nich lehce prsty a vidím, jak snadno se samy pootevřely a odhalily chodbu zalitou sluncem, třásně svinutého koberce a pár světlemodrých tenisek, vzorně srovnaných hned u dveří.
Můj pohled se znovu se zvědavostí zastaví na těchto světlemodrých teniskách, které takto čisté a ozářené sluncem vnukají představu pěkných procházek, skoků na špičkách, běhání na kurtech za tenisovým míčem, který stále lítá. Ale proč tam tak nehnutě leží, vedle sebe a rozvázané, naproti otevřeným dveřím? Jsou až příliš dobře srovnané, než aby vyvolávaly představu, že si je někdo sundával po návratu domů, s velkou netrpělivostí; naopak, je v nich cosi jakoby upraveného a definitivního, připomínají to i ty šňůrky pečlivě stočené.
Zevnitř pokoje slyším jakési hlasy a hned nato vidím před sebou obličej Stefany s velikýma rozbolavěnýma očima.
“Vy jste to nevěděla?”
“A co?”
“Zemřela před pěti dny, zabili ji.”
“Zabili?”
“Dvacet ran nožem, nějaký zuřivec, a ještě ho nechytili, bohužel!”
Spiklenecký hlas; její oči se obracejí v sloup a je vidět jen bělmo. Připomíná mi to jeden Delacroixův obraz: výraz zděšení, jako u někoho, kdo vnitřním zrakem vidí hrozící katastrofu a nenachází slov, aby ji popsal. Zsinalost, která “odráží hrůzy života druhých”, jak říká Marco; ale vždyť Stefana Mariová je inteligentní a svědomitá žena. Dívám se jí na ruce, které jsou velké a šikovné, v duchu se ptám, jestli to ona, těmato rukama oblékala mrtvou ženu.
“Proč ji však zabili?”
“To nikdo neví, vypadá to, že nic neukradli... to je hrůza, to byste musela vidět, přijela policie, přijel vyšetřující soudce, přijeli specialisté z kriminálky, novináři, fotografové a všichni ve špinavých botech chodili po schodech nahoru a dolů. Pohřeb byl předevčírem... Teď jsme všechno uklidili, ale ještě jsou tam policajti, kteří všechno přeměřují... prý dnes to všechno zapečetí.”
Uvědomuji si, že svírám v rukou klíč od bytu s takovou silou, že mě bolí klouby.
“Nechcete jít dál, Stefano, udělala bych kávu?”
“Ne, musím se vrátit dolů, ve vrátnici nikdo není.”
Slyším, jak jde po schodech dolů, rychle, v plátěnkách, které slabě pleskají. Otvírám dveře bytu, vleču dovnitř kufr, vdechuji špatný vzduch zavřené místnosti, rozevírám okenice, nakláním se nad kytky, které jsou hodně povadlé a zaprášené. Ale voda jim přece nechyběla. Stefana je zalévala denně tak, jak to bylo dohodnuto; jenomže fakt, že byly v zavřené místnosti, v tichu prázdného domu, je skličoval; nerady jsou tu samy, ty mé kytky a říkají mi to svými chraplavými hlasy, v šepotu za mými zády.
Sedám si k psacímu stolu před hromádku dopisů, které došly v mé nepřítomnosti. Jeden z nich otevřu, ale uvědomuju si, že čtu, aniž bych četla; vracím se dvakrát, třikrát k první větě a pak toho nechávám. Mé myšlenky jsou jak ten žlutý osel, kterého jsem jednou viděla na Chagallově obraze, jak se ze záhadných důvodů pokouší odletět z rámu. Rozpomínám se, co vlastně vím o své, nožem zavražděné sousedce: nic; nějaká žena byla zabita za vedlejšími dveřmi, a já ani nevím, jak se jmenovala.
Občas jsem se s ní setkala ve výtahu, dívala jsem se na ni potají, jako se díváme na člověka sedícího naproti nám ve vlaku nebo v autobuse, s jakýmsi pocitem viny a nepatřičné zvědavosti, který je v nás. Ale koneckonců proč by měl zájem o náš protějšek svědčit o naší nevychovanosti?
Moje sousedka byla vysoká, elegantní, její světle kaštanové vlasy byly přistřižené do tvaru helmy. Měla jemný nos, horní ret obzvláště výrazný, takže když se při úsměvu zvedl, odhalil malé a dětské, trochu vyvstávající zoubky. Králičí úsměv, říkala jsem si v duchu, když jsem ji poprvé uviděla, úsměv plachý a bázlivý, jako u lidí zvyklých odhalovat tajné myšlenky. Velké šedé oči, prostorné čelo, jemná bílá pleť posetá pihami. A pokud jsem párkrát slyšela její hlas, připadal mi zastřený, jako u někoho, kdo se obává vystavovat se na odiv a obtěžovat, hlas soustředěný sám na sebe, jako zamlžený ostýchavostí, s nečekanými záblesky odvahy i veselosti.
Bydlela sama, jako já, a nad námi bydlela vrátná Stefana a její vyzáblý manžel Giovanni Mario, kteří se chovají jako staří, shovívaví manželé, zatímco ve skutečnosti jsou více méně našimi současníky.
Ale proč se sousedka vracela tak pozdě v noci? Občas jsem v polospánku zaslechla její dveře, které se zavíraly s klapnutím, a klíč, který se v zámku otáčel s vytrvalým trak, trak, trak. Také žaluzie byly stahovány energicky, slyšela jsem je dopadat hlučně, a to večer i ve dne.
Proč odcházela ráno tichá, unavená a jako zpitomělá, a proč někdy vycházela s bojácným výrazem a měla sebou jen žlutou kabelu, jakýsi tlumok?
Obě dvě jsme však byly, podle mínění našeho domu, ženy “pod ochranou”, neboť jsme žily samy, dělaly jsme namáhavou práci, která nás nutila často dlít mimo domov, já se svým rozhlasem a ona ... a tady končím, protože nic jiného nevím.
Znovu beru do ruky dopis a začínám číst: je to účet od obchodníka. Otevírám další obálku: je to splátka za počítač. Pak je tu propadlý účet za světlo a účet za telefon, splatný za pár dní. Nakonec je tu dopis “pro štěstí”: opište tento list a pošlete ho deseti přátelům. Učiníte-li tak, získáte štěstí do budoucnosti, neučiníte-li to, budete mít sedm let neštěstí. Přesně tak, jako když se rozbije zrcadlo. Házím ho do koše.
Pak mi padne zrak na záznamník telefonů: červené světélko naléhavě bliká. Stisknu knoflík a páska běží: “Čao Michelo, tady Tirinnanzi, ještě ses nevrátila z toho školení? Až se vrátíš, zavolej, čao.”
Zapraskání, šustot, kovový hlas, který skanduje: “Thursday, June twenty-three, twelve twenty p.m.”. A pak ženský hlas, který neznám: “Drahá Michelo Canovová, já jsem ...” ale spojení bylo přerušeno záhadným cvaknutím. Připomíná mi to hlas sousedky, ale proč by mi měla telefonovat?
Další zapraskání a kovový hlas, který sděluje “Friday, June twenty-four, eight thirthy: “Promiňte... chtěla bych s vámi mluvit” ... A znovu je ta věta přerušena netrpělivou rukou. Opravdu se zdá, že je to hlas sousedky. Ale kdy zemřela? Před pěti dny, řekla Stefana. Ale před pěti dny bylo právě 24. června.
Pokračuji v poslechu vzkazů, ale už nenacházím ten váhavý, příkře přerušený hlas. Musím se zeptat na přesný den a hodinu její smrti. Vyndávám pásku z přístroje a strkám ji do obálky.

Přeložila Taťána Ortová