Anne Michaels se narodila roku 1958 v Torontu. V roce 1996 se díky své prvotině, románu Prchavé obrazy, dostala mezi nejvychvalovanější kanadské autory. Román Prchavé obrazy získal cenu Guardian Fiction Award, „neboť se mu dostává kvalit poezie, je intenzivní, precizní a oslavuje chvíle prohlédnutí.“ Michaels se neodchyluje od pravdy. Vydala dvě sbírky poezie: Váha pomerančů (cena Commonwealthu pro Ameriky, 1986) a Miner‘s Pond (Canadian Authors Award, 1991). Třetí sbírka Potápěči vyjde v letošním roce. „Přítomnost, jako krajina, je jen malou částí záhadného příběhu.“ Anne Michaels žije v Torontu.
Prchavé obrazy (úryvky)
Stínovou minulost tvoří vše, co se nikdy nestalo. Je neviditelná, rozpouští přítomnost jako déšť dopadající na kras. Životopis touhy. Kormidluje nás jako magnetismus, jako spirituální točivý moment. Tak se člověk otevírá, vůní, slovem, místem, fotkou hory bot. Láskou, která mu zavře ústa dřív, než vysloví jméno.
Nebyl jsem u většiny důležitých událostí v mém životě. Můj nejniternější příběh musí vyprávět slepý muž, zajatec zvuku. Zpoza zdi, z podzemí. Z kouta malého domku na ostrůvku, který trčí jako kost z kůže mořské hladiny.
Na Zakynthosu jsme žili blízko obloze. Hluboko pod námi nás obklopovaly neposedné vlny. Podle mýtu je Jónské moře pronásledováno hříchem lásky. Nahoře byly dva pokoje a dvě vyhlídky. Okno v malé ložnici se lačně otevíralo moři. Z druhé místnosti, Athosovy pracovny, se přes kamenité úbočí dalo dohlédnout na vzdálené městečko a přístav. Za zimních nocí, kdy byl vítr neúprosný a vlhký, se nám zdálo, že jsme na lodním můstku, okenice skřípěly jako stěžně a ráhnoví, světla města Zakynthosu poblikávala jakoby zalita vlnami. V čase, kdy byly letní noci nejtmavší, jsem prolézal oknem ložnice a lehával na střeše. Ve dne jsem zůstával v stísněné ložnici a přál si, aby moje pokožka převzala strukturu dřevěné podlahy, přijala vzor předložky nebo přehozu, tak, abych mohl zmizet pouhou nehybností.
…
Díval jsem se s čelem přitisknutým na sklo a znovu jsem se ocitl ve své vesnici. Zimní večery, obrázek mého učitele, jak zapaluje knoty našich svítilen a pouští nás na ulici jako dětské loďky ženoucí se zaplavenou strouhou. Drátěná držátka cinkají o horké koule. Pach stoupající z našich vlhkých kabátů. Mones houpá rukama, jeho lucerna tančí nad zemí, bílý dech září spodním světlem. Sledoval jsem velikonoční procesí a zasadil tuto paralelní představu, stejně jako ostatní strašidelné zdvojené expozice, opatrně do svého zorného pole. Na vnitřní okraj, tak hluboko, že na něj nelze dosáhnout. Dokonce i teď, o půl století později, když tohle píšu na odlišném řeckém ostrově, shlížím na vzdálená světla městečka a cítím, jak se mi žár lampy rozlévá rukávem.
Pozoroval jsem Athose, čítával si po večerech u pracovního stolu, a viděl jsem matku, jak šije za stolem, otce listujícího novinami, Bellu studující hudbu. Kterýkoli okamžik – bez ohledu na to, jak běžný, jak obyčejný – je v rovnováze, plný rozporuplného života. Nepamatuji si již jejich obličeje, ale představuji si výrazy, snažící se upotřebit lásku na celý život v poslední vteřině. Jakkoli starou tvář ve chvíli smrti celoživotní, dosud nezužitkovaná emoce mění v tvář znovu mladou.
Byl jsem jako ti muži v Athosových příbězích, kteří nastavili svůj kurs před objevením zeměpisné délky a nikdy tak docela nevěděli, kde se nacházejí. Dívali se na hvězdy a věděli, že jim schází údaje, z terra nullius se jim ježily vlasy na zátylku.
…
Na Zakynthosu jsem pečoval o zahradu citrónového balšámu a bazalky ve čtverci světla na podlaze. Představoval jsem si myšlenky moře. Strávil jsem den psaním dopisu mrtvým a v noci jsem ve spánku dostával odpovědi.
Athos – Athanasios Roussos – byl geolog oddaný soukromé trojici rašeliny, vápence a archeologického dřeva. Ale jako většina Řeků povstal z moře. Jeho otec byl poslední z roussoského rodu námořníků. Rodinná námořní tradice se datovala od začátku osmnáctého století, kdy ruská plavidla brázdila Turecký průliv z Černého moře do Egejského. Athos věděl, že žádná loď není jen věc, že v lanoví a dřevě přebývá duše a že potopená loď se stává duchem. Věděl, že žvýkání syrové ryby zahání žízeň. Věděl, že mořská voda se skládá ze čtyřiceti čtyř prvků. Popisoval starobylé řecké cedrové galeony, utěsněné živicí a vybavené plachtami z hedvábí nebo čistého plátna. Vyprávěl mi o perských balsových vorech a polynéských slaměných člunech. Vysvětloval, jak obrovské sibiřské prámy vyráběli z jehličnanů z tajgy na zamrzlých řekách a pouštěli je na moře, když led na jaře roztál. Někdy svázali dva prámy k sobě, takže vzniklo plavidlo tak veliké, že uvezlo dům s kamenným krbem. Po otci Athos zdědil námořní mapy, které si předávaly a doplňovaly celé generace kapitánů a vodopisců. Nakreslil mi obchodní cesty jeho pradědečka křídou na černý břidlicový školní glóbus. I když jsem byl jen dítě, i když ze mne vysáli mou pokrevní minulost, chápal jsem, že kdybych byl dost silný na to, abych ji přijal, byla mi nabídnuta druhá historie.
Sdílení úkrytu, fyzického či psychického, je stejně intimní jako láska. Následoval jsem Athose z jednoho pokoje do druhého. Bál jsem se, jako se člověk, který může věřit jen jediné osobě, musí bát. Onu úzkost jsem mohl řešit jen oddaností.
…
Můj jazyk se zvolna učil svým smutným novým schopnostem. Toužil jsem vyčistit si ústa od vzpomínek. Toužil jsem, aby má ústa cítila mé vlastní, když jsem mluvil jeho krásnou a neohrabanou řečtinou, vyslovoval ty hutné souhlásky, tu spoustu slabik těžkých a vznešených jako voda vzdouvající se kolem skály. Jedl jsem řecká jídla, pil ze zakynthoských studní, až jsem i já dokázal rozlišit jednotlivé prameny na ostrově.
Vstoupili jsme na území větší a větší něhy, dvě ztracené duše samy na palubě uprostřed černého a nekonečného oceánu. Vítr skučel v koutech domu, nikde žádná světla, která by nás vedla, nikdo, kdo by určil naši polohu.
Přeložila Agáta Kratochvílová
Stínovou minulost tvoří vše, co se nikdy nestalo. Je neviditelná, rozpouští přítomnost jako déšť dopadající na kras. Životopis touhy. Kormidluje nás jako magnetismus, jako spirituální točivý moment. Tak se člověk otevírá, vůní, slovem, místem, fotkou hory bot. Láskou, která mu zavře ústa dřív, než vysloví jméno.
Nebyl jsem u většiny důležitých událostí v mém životě. Můj nejniternější příběh musí vyprávět slepý muž, zajatec zvuku. Zpoza zdi, z podzemí. Z kouta malého domku na ostrůvku, který trčí jako kost z kůže mořské hladiny.
Na Zakynthosu jsme žili blízko obloze. Hluboko pod námi nás obklopovaly neposedné vlny. Podle mýtu je Jónské moře pronásledováno hříchem lásky. Nahoře byly dva pokoje a dvě vyhlídky. Okno v malé ložnici se lačně otevíralo moři. Z druhé místnosti, Athosovy pracovny, se přes kamenité úbočí dalo dohlédnout na vzdálené městečko a přístav. Za zimních nocí, kdy byl vítr neúprosný a vlhký, se nám zdálo, že jsme na lodním můstku, okenice skřípěly jako stěžně a ráhnoví, světla města Zakynthosu poblikávala jakoby zalita vlnami. V čase, kdy byly letní noci nejtmavší, jsem prolézal oknem ložnice a lehával na střeše. Ve dne jsem zůstával v stísněné ložnici a přál si, aby moje pokožka převzala strukturu dřevěné podlahy, přijala vzor předložky nebo přehozu, tak, abych mohl zmizet pouhou nehybností.
…
Díval jsem se s čelem přitisknutým na sklo a znovu jsem se ocitl ve své vesnici. Zimní večery, obrázek mého učitele, jak zapaluje knoty našich svítilen a pouští nás na ulici jako dětské loďky ženoucí se zaplavenou strouhou. Drátěná držátka cinkají o horké koule. Pach stoupající z našich vlhkých kabátů. Mones houpá rukama, jeho lucerna tančí nad zemí, bílý dech září spodním světlem. Sledoval jsem velikonoční procesí a zasadil tuto paralelní představu, stejně jako ostatní strašidelné zdvojené expozice, opatrně do svého zorného pole. Na vnitřní okraj, tak hluboko, že na něj nelze dosáhnout. Dokonce i teď, o půl století později, když tohle píšu na odlišném řeckém ostrově, shlížím na vzdálená světla městečka a cítím, jak se mi žár lampy rozlévá rukávem.
Pozoroval jsem Athose, čítával si po večerech u pracovního stolu, a viděl jsem matku, jak šije za stolem, otce listujícího novinami, Bellu studující hudbu. Kterýkoli okamžik – bez ohledu na to, jak běžný, jak obyčejný – je v rovnováze, plný rozporuplného života. Nepamatuji si již jejich obličeje, ale představuji si výrazy, snažící se upotřebit lásku na celý život v poslední vteřině. Jakkoli starou tvář ve chvíli smrti celoživotní, dosud nezužitkovaná emoce mění v tvář znovu mladou.
Byl jsem jako ti muži v Athosových příbězích, kteří nastavili svůj kurs před objevením zeměpisné délky a nikdy tak docela nevěděli, kde se nacházejí. Dívali se na hvězdy a věděli, že jim schází údaje, z terra nullius se jim ježily vlasy na zátylku.
…
Na Zakynthosu jsem pečoval o zahradu citrónového balšámu a bazalky ve čtverci světla na podlaze. Představoval jsem si myšlenky moře. Strávil jsem den psaním dopisu mrtvým a v noci jsem ve spánku dostával odpovědi.
Athos – Athanasios Roussos – byl geolog oddaný soukromé trojici rašeliny, vápence a archeologického dřeva. Ale jako většina Řeků povstal z moře. Jeho otec byl poslední z roussoského rodu námořníků. Rodinná námořní tradice se datovala od začátku osmnáctého století, kdy ruská plavidla brázdila Turecký průliv z Černého moře do Egejského. Athos věděl, že žádná loď není jen věc, že v lanoví a dřevě přebývá duše a že potopená loď se stává duchem. Věděl, že žvýkání syrové ryby zahání žízeň. Věděl, že mořská voda se skládá ze čtyřiceti čtyř prvků. Popisoval starobylé řecké cedrové galeony, utěsněné živicí a vybavené plachtami z hedvábí nebo čistého plátna. Vyprávěl mi o perských balsových vorech a polynéských slaměných člunech. Vysvětloval, jak obrovské sibiřské prámy vyráběli z jehličnanů z tajgy na zamrzlých řekách a pouštěli je na moře, když led na jaře roztál. Někdy svázali dva prámy k sobě, takže vzniklo plavidlo tak veliké, že uvezlo dům s kamenným krbem. Po otci Athos zdědil námořní mapy, které si předávaly a doplňovaly celé generace kapitánů a vodopisců. Nakreslil mi obchodní cesty jeho pradědečka křídou na černý břidlicový školní glóbus. I když jsem byl jen dítě, i když ze mne vysáli mou pokrevní minulost, chápal jsem, že kdybych byl dost silný na to, abych ji přijal, byla mi nabídnuta druhá historie.
Sdílení úkrytu, fyzického či psychického, je stejně intimní jako láska. Následoval jsem Athose z jednoho pokoje do druhého. Bál jsem se, jako se člověk, který může věřit jen jediné osobě, musí bát. Onu úzkost jsem mohl řešit jen oddaností.
…
Můj jazyk se zvolna učil svým smutným novým schopnostem. Toužil jsem vyčistit si ústa od vzpomínek. Toužil jsem, aby má ústa cítila mé vlastní, když jsem mluvil jeho krásnou a neohrabanou řečtinou, vyslovoval ty hutné souhlásky, tu spoustu slabik těžkých a vznešených jako voda vzdouvající se kolem skály. Jedl jsem řecká jídla, pil ze zakynthoských studní, až jsem i já dokázal rozlišit jednotlivé prameny na ostrově.
Vstoupili jsme na území větší a větší něhy, dvě ztracené duše samy na palubě uprostřed černého a nekonečného oceánu. Vítr skučel v koutech domu, nikde žádná světla, která by nás vedla, nikdo, kdo by určil naši polohu.
Přeložila Agáta Kratochvílová