Giuliana Morandini se narodila roku 1938 v Udine, nyní žije střídavě v Římě a Benátkách. V její románové a literárně kritické tvorbě dominuje několik stálých témat, jako je Terst a jeho okolí v knize Kavárna Specchi (1983), problematika historického a kulturního vývoje střední Evropy v románech Broušené sklo z Vídně (1978) a Anděl v Berlíně (1987) a otázky postavení žen ve společnosti v různých dobách a souvislostech v pozoruhodné sbírce esejí A tak mě zavřeli. Svědectví z ženského blázince (1977). Giuliana Morandini se kromě vlastní tvorby věnuje i práci překladatelské a editorské, připravila k vydání dílo S.Becketta a přeložila do němčiny celé dramatické dílo P.P.Pasoliniho, pravidelně přispívá do deníků Il Messaggero a La Stampa a je držitelkou celé řady významných literárních ocenění.
Zrcadlová kavárna (úryvek)
Město bylo vybledlé, mezi domy u břehu moře však zahlédla zelenou kupoli. Jen jednu. Rozeznala sloupy zkorodované vzduchem plným mořské soli, sochy čněly proti obloze jako vystřižené z papíru.
Zaváhala teprve když černý vůz zastavil před hotelem. Nejradši by jela dál, taxíkář už ale vyložil z vozu její zavazadlo.
Muž, který jí vyšel vstříc, na sobě měl uniformu, která mu byla veliká, budilo to dojem, že visí na háku, možná taky ale jenom zhubnul. Byl shrbený a jak hledal v zadní kapse u kalhot kulaté brýle, odhrnul šos uniformy. Zůstala nehnutě stát s velikánskou brašnou přes rameno, cítila, jak se jí přezka zařezává do ramene. Určitě tam už bude mít modřinu, přehodit řemen však nedokázala. Nacházela se ve stavu, jaký následuje poté, co tělo obdrželo ránu, nečekaný úder, a kdy jedinou možnou reakcí je znehybnět.
Měla dojem, že ji někdo popostrkuje kupředu. Ale možná to byl jen pohyb vzduchu v otáčivých dveřích. Otáčely se jako cylindr nějakého optického přístroje. Kabela jí sklouzla z ramene a vlekla ji do recepce.
Neznámé tváře, které se jí míhaly před očima, jí poskytovaly pocit bezpečí. U pultu jí předběhl vytáhlý Angličan:
„Good morning. I wonder if you have a single room with bath.“
Jakoby nechtěla narušit pocit lhostejnosti, jaký do ní vnášela angličtina, pokračovala:
„My name is Katharina Pollaczek. Last night Mister Osermann reserved a room for me. Would you mind cheking my name?“
Posadila se k velkému oknu do ulice a dívala se na moře.
Žena v šatech s ostrými barvami , které neladily, od červené až po fialovou, čekala na chodníku, až budou moci přejít na opačnou stranu aleje. Neúmyslně, roztržitě se obrátila k oknu, měla vysedlé lícní kosti a šedé oči, ale tvář dosud krásnou. Katharina cítila, že si ji prohlíží, nakonec přece jen zvedla kabelu, kterou předtím položila na zem, ve větru jí vlála barevná sukně a celá se vlnila, nestála pevně na nohou, a jakoby to nebylo jen větrem. Pomalu šla dál a nakonec zmizela.
Šum moře doléhal až k oknu. Hladina vrhala odlesky na strop, zbytek místnosti tonul v přítmí. Temné lucerny tříštily čáru moře a vzduch dráždili křídly rackové.
„Vítr se vždycky vrací … Proč na mě ale zase padá strach?“ „Jistě,“ pokusila se vrátit zpátky a pátrat v minulosti, „když jsem se vrátila sem do tohoto města,“ dokud se neshledala s děvčetem, prchajícím od věcí, které zůstaly opuštěné, od postav, které už neměly tvář. Odjela na východ, tam se ztrácely hranice a vítr tam bortil stopy po nich.
Vracel se jí dávný sen, obloha rozlehlejší, než by kdekoli jinde vůbec mohla být, kupole, kterou jasné fresky dělaly ještě větší než byla. Upírala zrak k obzoru, nehybném v pablescích, a i když milovala blankyt a hory přiblížené jasným vzduchem, padla na ni úzkost. Onoho červencového rána však mraky byly bělostné a na čemsi se dohadovaly, jeden, co byl nad ostatními, zpyšněl a začal se vysmívat obláčkům malým a zbloudilým. Dívala se na ulici, šeď porfyru jí byla milejší než neuctivý jas. Pár drobností, líčidel, v proutěném košíčku jako pro mladičkou nevěstu, by jí zahnalo bledost z lící, neodejmulo však tmavé kruhy pod očima. Její život se měnil a s naléhavostí vlastní ženám z lidu si žádala pár vlhkých kapiček radosti. Blankyt, který měla nad hlavou, však zůstával i nadále hluboký.
„Neznámý strach … A když vítr ustane, je třeba čekat dál.“ K něčemu tu mělo dojít, a nejistota, narůstající čas ji děsil. „Jsem tu přece ale ze zcela jasného důvodu,“ přesvědčila nakonec sebe samu, „mám tu schůzku s advokátem, chci aby můj syn Friedrich byl svěřen do mé péče.“
Nejradši by přecházela sem a tam, ukryla se tak před ostatními, pokusila se o to, přišlo ji to však na příliš velkou námahu, stačilo, aby se cizí oči setkali s jejíma. Styk s ostatními lidmi na ni hluboce působil, byla z toho čím dál unavenější a uzel v hrdle se stále víc stahoval. Hotelový personál jí připadal neodbytný, vadilo jí, že ji neustále pozorují.
Vyhnula se pohledu očí, které jí bránily v tom, aby si přemýšlela a dívala se na moře, bylo to to jediné, čeho se jí zachtělo. Objednala si čaj a zákusek.
Číšník se k ní blížil tiše, prohlížel si ji. Katharina se pokusila něco říct, slovo se však nedostalo na rty, nepodařilo se jí uvést do náležitého souladu pohyby jazyka, který jí v ústech narůstal. Muž se na ni díval už zcela nepokrytě, vyžadoval si její pozornost, ona se však dívala dál do velikánského okna, i když před ni už stavěl poslední část čajového servisu a posouval jej po zelené mramorové desce stolku blíž k ní.
„Rýha navíc,“ napadlo Katharinu.
Ze zobáčku konvičky ukáplo něco mléka a ztuhlo tam, jako by bylo z vápna.
Číšník se vzdaloval po tlustém koberci a jeho nohy na něm nezanechávali stopy.
Na stole před sebou měla zákusek. „Už dlouho jsem neměla dort,“ napadlo ji. Bývaly placaté a studené, jako z vypálené hlíny. „Určit to jsou atrapy …“ „To byl taky ale nápad, vzpomenout si na zimu a na zákusky:“
Mívala je na stole jako dítě. U oken jejich domu nebylo vidět na moře, pod okny bylo náměstí. Chůva Cerovka pokaždé vešla dovnitř o chviličku dřív než matka, pohled jejích světlých očí ohlašoval, že došlo k rozhodnutí, které se jí týká. Za Cerovkou se objevila matka, bylo ji slyšet ještě než vešla do místnosti, na její hlas se nedalo odpovědět jinak než mlčením. Jako vždycky ohlásila, co Katharinu ten den čeká: „Dnes ven s Cerovkou nepůjdeš.“ „ Ani do školy?“ zeptala se, odpověď sice znala předem, ráda se však ujistila. „Ne, ani do školy … venku vane bóra, jakou svět nepamatuje.“ Zastavila se, ale jen na okamžik, jen aby její hlas utkvěl v místnosti.
Katharina předem vychutnávala pohled ze zamrzlého okna. Olizovala si prsty, lepkavé od koláče, a bosá se rozběhla k oknu. Opřela tvář o sklo, aby líp viděla dolů.
Na obloze, nadmuté a k prasknutí napjaté, temné brázdy, žíly z cínu a olova, probíhaly sem a tam po nafialovělé báni a nazdařbůh, všemi směry črtaly diagramy sněhové bouřky. Mraky se dělily do mapy ovládané magnetickými poli.
Sotva znatelný kouř, který nestačil odvést ven komín, voněl pryskyřicí slovinských lesů. V krbu hučelo a hvízdalo, jako kdyby do něj neházeli polena, ale vehnali celé hejno vlků.
„Poslouchej,“ snažila se ji Cerovka přimět k tomu, aby nastražila ucho, „Klaus sbíhá z hor.“
„A čí je to hlas?“
„Bratři z Krasu seběhli dolů k moři, aby tam bojovali a zahynuli, a jejich sestra je oplakává.“
„Čeká na ně na skále?“
„Nečeká,“ trpělivě pokračovala Cerovka, „vyrostla, narostla, prodírá se stržemi … Je to bóra.“
Bóra se blížila, vší silou nalehla na krajinu. Vidět ji nebylo, poznala se podle toho, jak coby všemocná vládkyně vnikala do domů a pod střechy a jak násobila své běsnění ve vikýřích, jak se jí, svedena jejím bezuzdným šílenstvím, vzdávala podkroví, cesty, a ulice, jimiž se prohnala, se změnily k nepoznání. Brala na sebe podobu čarodějnice, která zešílela a nepřestává vymetat náměstí, kde se konaly trhy. Dlažba se tu leskla jako pleš a zuřivé poryvy větru po sobě zanechávaly bílé prázdno. Obloha nabírala studené a vybledlé odstíny a střechy dole pod ní, plné očekávání, se zdály být černé a hrbaté. Očím osamělé pozorovatelky Kathariny se na této nespoutané scéně objevovaly drobné postavičky, loutky na drátu, který loutkáři vypadl z ruky, přidržovaly se kamenných zdí a jejich pláště nabíraly, jak se větru zlíbilo, prapodivných tvarů.
Z úst jí šla pára a na rozmrzajících sklech okna po něm zůstaly drobné vodnaté obláčky.
Přeložil Zdeněk Frýbort
Město bylo vybledlé, mezi domy u břehu moře však zahlédla zelenou kupoli. Jen jednu. Rozeznala sloupy zkorodované vzduchem plným mořské soli, sochy čněly proti obloze jako vystřižené z papíru.
Zaváhala teprve když černý vůz zastavil před hotelem. Nejradši by jela dál, taxíkář už ale vyložil z vozu její zavazadlo.
Muž, který jí vyšel vstříc, na sobě měl uniformu, která mu byla veliká, budilo to dojem, že visí na háku, možná taky ale jenom zhubnul. Byl shrbený a jak hledal v zadní kapse u kalhot kulaté brýle, odhrnul šos uniformy. Zůstala nehnutě stát s velikánskou brašnou přes rameno, cítila, jak se jí přezka zařezává do ramene. Určitě tam už bude mít modřinu, přehodit řemen však nedokázala. Nacházela se ve stavu, jaký následuje poté, co tělo obdrželo ránu, nečekaný úder, a kdy jedinou možnou reakcí je znehybnět.
Měla dojem, že ji někdo popostrkuje kupředu. Ale možná to byl jen pohyb vzduchu v otáčivých dveřích. Otáčely se jako cylindr nějakého optického přístroje. Kabela jí sklouzla z ramene a vlekla ji do recepce.
Neznámé tváře, které se jí míhaly před očima, jí poskytovaly pocit bezpečí. U pultu jí předběhl vytáhlý Angličan:
„Good morning. I wonder if you have a single room with bath.“
Jakoby nechtěla narušit pocit lhostejnosti, jaký do ní vnášela angličtina, pokračovala:
„My name is Katharina Pollaczek. Last night Mister Osermann reserved a room for me. Would you mind cheking my name?“
Posadila se k velkému oknu do ulice a dívala se na moře.
Žena v šatech s ostrými barvami , které neladily, od červené až po fialovou, čekala na chodníku, až budou moci přejít na opačnou stranu aleje. Neúmyslně, roztržitě se obrátila k oknu, měla vysedlé lícní kosti a šedé oči, ale tvář dosud krásnou. Katharina cítila, že si ji prohlíží, nakonec přece jen zvedla kabelu, kterou předtím položila na zem, ve větru jí vlála barevná sukně a celá se vlnila, nestála pevně na nohou, a jakoby to nebylo jen větrem. Pomalu šla dál a nakonec zmizela.
Šum moře doléhal až k oknu. Hladina vrhala odlesky na strop, zbytek místnosti tonul v přítmí. Temné lucerny tříštily čáru moře a vzduch dráždili křídly rackové.
„Vítr se vždycky vrací … Proč na mě ale zase padá strach?“ „Jistě,“ pokusila se vrátit zpátky a pátrat v minulosti, „když jsem se vrátila sem do tohoto města,“ dokud se neshledala s děvčetem, prchajícím od věcí, které zůstaly opuštěné, od postav, které už neměly tvář. Odjela na východ, tam se ztrácely hranice a vítr tam bortil stopy po nich.
Vracel se jí dávný sen, obloha rozlehlejší, než by kdekoli jinde vůbec mohla být, kupole, kterou jasné fresky dělaly ještě větší než byla. Upírala zrak k obzoru, nehybném v pablescích, a i když milovala blankyt a hory přiblížené jasným vzduchem, padla na ni úzkost. Onoho červencového rána však mraky byly bělostné a na čemsi se dohadovaly, jeden, co byl nad ostatními, zpyšněl a začal se vysmívat obláčkům malým a zbloudilým. Dívala se na ulici, šeď porfyru jí byla milejší než neuctivý jas. Pár drobností, líčidel, v proutěném košíčku jako pro mladičkou nevěstu, by jí zahnalo bledost z lící, neodejmulo však tmavé kruhy pod očima. Její život se měnil a s naléhavostí vlastní ženám z lidu si žádala pár vlhkých kapiček radosti. Blankyt, který měla nad hlavou, však zůstával i nadále hluboký.
„Neznámý strach … A když vítr ustane, je třeba čekat dál.“ K něčemu tu mělo dojít, a nejistota, narůstající čas ji děsil. „Jsem tu přece ale ze zcela jasného důvodu,“ přesvědčila nakonec sebe samu, „mám tu schůzku s advokátem, chci aby můj syn Friedrich byl svěřen do mé péče.“
Nejradši by přecházela sem a tam, ukryla se tak před ostatními, pokusila se o to, přišlo ji to však na příliš velkou námahu, stačilo, aby se cizí oči setkali s jejíma. Styk s ostatními lidmi na ni hluboce působil, byla z toho čím dál unavenější a uzel v hrdle se stále víc stahoval. Hotelový personál jí připadal neodbytný, vadilo jí, že ji neustále pozorují.
Vyhnula se pohledu očí, které jí bránily v tom, aby si přemýšlela a dívala se na moře, bylo to to jediné, čeho se jí zachtělo. Objednala si čaj a zákusek.
Číšník se k ní blížil tiše, prohlížel si ji. Katharina se pokusila něco říct, slovo se však nedostalo na rty, nepodařilo se jí uvést do náležitého souladu pohyby jazyka, který jí v ústech narůstal. Muž se na ni díval už zcela nepokrytě, vyžadoval si její pozornost, ona se však dívala dál do velikánského okna, i když před ni už stavěl poslední část čajového servisu a posouval jej po zelené mramorové desce stolku blíž k ní.
„Rýha navíc,“ napadlo Katharinu.
Ze zobáčku konvičky ukáplo něco mléka a ztuhlo tam, jako by bylo z vápna.
Číšník se vzdaloval po tlustém koberci a jeho nohy na něm nezanechávali stopy.
Na stole před sebou měla zákusek. „Už dlouho jsem neměla dort,“ napadlo ji. Bývaly placaté a studené, jako z vypálené hlíny. „Určit to jsou atrapy …“ „To byl taky ale nápad, vzpomenout si na zimu a na zákusky:“
Mívala je na stole jako dítě. U oken jejich domu nebylo vidět na moře, pod okny bylo náměstí. Chůva Cerovka pokaždé vešla dovnitř o chviličku dřív než matka, pohled jejích světlých očí ohlašoval, že došlo k rozhodnutí, které se jí týká. Za Cerovkou se objevila matka, bylo ji slyšet ještě než vešla do místnosti, na její hlas se nedalo odpovědět jinak než mlčením. Jako vždycky ohlásila, co Katharinu ten den čeká: „Dnes ven s Cerovkou nepůjdeš.“ „ Ani do školy?“ zeptala se, odpověď sice znala předem, ráda se však ujistila. „Ne, ani do školy … venku vane bóra, jakou svět nepamatuje.“ Zastavila se, ale jen na okamžik, jen aby její hlas utkvěl v místnosti.
Katharina předem vychutnávala pohled ze zamrzlého okna. Olizovala si prsty, lepkavé od koláče, a bosá se rozběhla k oknu. Opřela tvář o sklo, aby líp viděla dolů.
Na obloze, nadmuté a k prasknutí napjaté, temné brázdy, žíly z cínu a olova, probíhaly sem a tam po nafialovělé báni a nazdařbůh, všemi směry črtaly diagramy sněhové bouřky. Mraky se dělily do mapy ovládané magnetickými poli.
Sotva znatelný kouř, který nestačil odvést ven komín, voněl pryskyřicí slovinských lesů. V krbu hučelo a hvízdalo, jako kdyby do něj neházeli polena, ale vehnali celé hejno vlků.
„Poslouchej,“ snažila se ji Cerovka přimět k tomu, aby nastražila ucho, „Klaus sbíhá z hor.“
„A čí je to hlas?“
„Bratři z Krasu seběhli dolů k moři, aby tam bojovali a zahynuli, a jejich sestra je oplakává.“
„Čeká na ně na skále?“
„Nečeká,“ trpělivě pokračovala Cerovka, „vyrostla, narostla, prodírá se stržemi … Je to bóra.“
Bóra se blížila, vší silou nalehla na krajinu. Vidět ji nebylo, poznala se podle toho, jak coby všemocná vládkyně vnikala do domů a pod střechy a jak násobila své běsnění ve vikýřích, jak se jí, svedena jejím bezuzdným šílenstvím, vzdávala podkroví, cesty, a ulice, jimiž se prohnala, se změnily k nepoznání. Brala na sebe podobu čarodějnice, která zešílela a nepřestává vymetat náměstí, kde se konaly trhy. Dlažba se tu leskla jako pleš a zuřivé poryvy větru po sobě zanechávaly bílé prázdno. Obloha nabírala studené a vybledlé odstíny a střechy dole pod ní, plné očekávání, se zdály být černé a hrbaté. Očím osamělé pozorovatelky Kathariny se na této nespoutané scéně objevovaly drobné postavičky, loutky na drátu, který loutkáři vypadl z ruky, přidržovaly se kamenných zdí a jejich pláště nabíraly, jak se větru zlíbilo, prapodivných tvarů.
Z úst jí šla pára a na rozmrzajících sklech okna po něm zůstaly drobné vodnaté obláčky.
Přeložil Zdeněk Frýbort