Herta Müller

Herta Müller se narodila v Rumunsku v roce 1953. Poté, co odmítla spolupracovat s Ceauşescovou Securitate, přišla o místo učitelky a opakovaně musela čelit různým výhrůžkám. V roce 1987 se jí konečně podařilo emigrovat. Napsala mimo jiné i romány Pas (1992) a Země zelených švestek (1993). Získala nejprestižnější německé ocenění za literaturu, Kleistovu Cenu. Herta Müller žije v Berlíně.
Srnéčko

A zatímco matka přivazuje dítě páskami od šatů k židli, zatímco holič stříhá dědečkovi vlasy, zatímco otec říká dítěti, že nezralé švestky se nemají jíst, během všech těchto let postává v rohu pokoje babička. Veškerý hovor v domě a pobíhání sleduje tak nepřítomně, jako by se venku před dveřmi už utišil vítr, jak by si na obloze den ustlal k spánku. Celé ty roky nosí babička v hlavě píseň, kterou si prozpěvuje.
Dítě má dvě babičky. Jedna přijde večer se svou láskou k posteli a dítě hledí do bílého stropu, protože babička se začne modlit. Druhá přijde večer se svou láskou k posteli a dítě jí pohlédne do temných očí, protože babička začne zpívat.
Když už dítě nedokáže bílý strop nebo temné oči vnímat, předstírá, že spí. Jedna babička se nemodlí až do konce. Uprostřed modlitby vstane a jde. Druhá babička dozpívá píseň do konce, hlavu při tom sklání ke straně, protože ráda zpívá.
Když je píseň u konce, myslí si babička, že dítě hluboce spí. Řekne: Odpočiň si, srnéčko, tolik sis dneska hrálo.
Zpívající babička žije o devět let déle než modlící se babička. A zpívající babička žije také o šest let déle než její rozum. Už v domě nikoho nepoznává. Zná jen své písně.
Jednoho dne přistupuje z rohu pokoje ke stolu a v záři světla říká: Jsem tak ráda, že jste všichni v nebi se mnou. Už neví, že žije a musí se prozpívat k smrti. Nenavštíví ji žádná nemoc, jež by ji pomohla zemřít.

#

Vyprávěla jsem Tereze, co je to výslech. Bez důvodu, jako bych mluvila sama k sobě, jsem začala mluvit. Tereza se držela dvěma prsty za zlatý řetízek. Nehýbala se, aby nesetřela temnou přesnost.
1 kabát, 1 blůza, 1 kalhoty, 1 punčochy, 1 kalhotky, 1 pár bot, 1 náušnice, 1 náramek. Byla jsem úplně nahá, řekla jsem.
1 adresář, 1 vylisovaný lipový květ, 1 vylisovaný květ jetele, 1 propisovací tužka, 1 kapesník, 1 tužka na obočí, 1 rtěnka, 1 pudr, 1 hřeben, 4 klíče, 2 dopisní známky, 5 lístků na tramvaj.
1 příruční kabelka.
Všechno zapsané do rubrik na listu papíru. Mne samotnou si kapitán Pjele nezapsal. Zavře mě. Na žádném seznamu nebude uvedeno, že když jsem sem přišla, měla jsem 1 mozek, 2 oči, 2 uši, 1 nos, 2 rty, 1 krk. Vím od Edgara, Kurta a Georga, řekla jsem, že dole ve sklepě jsou vězeňské cely. Chtěla jsem si v hlavě sestavit seznam svého těla proti jeho seznamu. Došla jsem jen ke krku. Kapitán Pjele si všimne, že mi chybějí vlasy. Bude se ptát, kde jsou vlasy.
Lekla jsem se, protože teď se mě musela Tereza zeptat, co jsem myslela těmi vlasy. Ale nemohla jsem nic vynechat.
Stála jsem v rohu úplně nahá, řekla jsem. Musela jsem zpívat píseň. Zpívala jsem jako teče voda, nic se mě nedotýkalo, najednou jsem měla kůži na prst silnou.
Tereza se zeptala: Jakou píseň? Vyprávěla jsem jí o knihách z letního domu, o Edgarovi, Kurtovi a Georgovi. A že jsme se znali od Loliny smrti. Proto jsme museli kapitánovi Pjelemu říct, že báseň je vlastně lidová píseň.
Obléknout, řekl kapitán Pjele.
Připadalo mi, že si oblékám to, co si napsal, jako by list papíru, až na sebe všechno obléknu, zůstal nahý. Vzala jsem se stolu hodinky, potom náušnice. Řemínek na hodinkách jsem zapnula hned, dírky v uších nahmatala bez zrcadla. Kapitán Pjele přecházel před oknem sem a tam. Chtěla jsem být ještě chvíli nahá. Myslím, že se na mne nedíval. Díval se na ulici. Na nebi mezi stromy si mohl lépe představit, jak budu vypadat, až budu mrtvá.
Zatímco jsem se oblékala, vložil kapitán Pjele můj adresář do zásuvky. I tvoje adresa je teď u něho, řekla jsem Tereze.
Stála jsem v předklonu a zavazovala si boty, když kapitán Pjele řekl: Jedno je jisté, kdo se čistě obleče, nemůže přijít do nebe špinavý.
Kapitán Pjele sebral se stolu čtyřlístek. Opatrně se jej dotkl. Už věříš, že se mnou budeš mít štěstí? zeptal se. Štěstím se mohu zalknout, řekla jsem. Kapitán Pjele se zasmál: za to ale štěstí nemůže.
O Pjelově psu jsem Tereze neřekla nic, protože jsem si vzpomněla na jejího otce. O tom, že po výslechu byl stále ještě venku slunečný den, jsem Tereze neřekla nic. A mlčela jsem o tom: že nechápu, proč se lidé při chůzi tak potácejí a kymácí, když se mohou v mžiku ocitnout v nebi. Že stromy opírají své stíny o zdi domů. Že této hodině se mimochodem říká brzký podvečer. Že zpívající babička zpívala v mé hlavě:

Víš, kolik oblaků spěchá
do širého světa?
Pánbůh o nich ví,
jediný mu nechybí.

Že oblaka visela nad městem jako světlé šaty. Že kola tramvaje prášila a vozy se nechaly táhnout a jely stejnou cestu jako já. Že se cestující, sotva si nastoupili, posadili k oknu, jako by byli doma.
Tereza pustila řetízek z ruky. Co od nás chce? zeptala se.
Strach, řekla jsem.

Přeložil Radovan Charvát