Niklas Radström, narozený ve Stockholmu v roce 1953, je všestranným vyprávěčem: spisovatelem, básníkem, dramatikem. Je nápaditý a pohybuje se mezi žánry se zjevnou lehkostí a svobodomyslností. Jeho první sbírka básní, Básně úzce spjaté s tichem, vyšla v roce 1975. První román Měsíc neví (1989) se stal bestsellerem. Kniha Když čas myslí na jiné věci získala nejprestižnější literární ocenění ve Švédsku za rok 1992. Jeho poslední román Tramvaj v Mléčné dráze (1996) tvoří společně s romány Anděl mezi stíny a Jak se vám zlíbí trilogii. Z divadelních her uveďme Hitlerovo dětství a Kvartet na téma Šostakovičova Kvartetu pro osm strun. Radström žije střídavě ve Stockholmu a na ostrově Öland v Baltském moři.
V mléčné dráze (úryvek)
Když se zase obrátím do ulice, zjistím, že většina mraků odtáhla přes stromy pryč. Na druhém konci bytu táta položí telefon a vrátí se do obývacího pokoje, zatímco maminka dává na konferenční stolek šálky.
- Volali z divadla, vysvětlí táta. Zítra zase bude představení.
- Takže už je zdravá? Podiví se maminka a v témže okamžiku zahne tramvaj z Karlova náměstí za roh.
- Těžká krční infekce naší primadony nebyla nic jiného než otrava alkoholem, řekne táta a já vidím, jak si to tramvaj šine po kolejích k našemu domu.
Maminka se tátově poznámce zasměje a já slyším, jak táta znovu pouští gramofon a pak prochází pokojem k oknu, u kterého jsem. Pustil stejnou desku jako předtím, tu s těmi klouzavými tóny: zní to, jako když ve dveřích sviští houpačka. Otočím hlavu a uvidím ty dva stíny stojící v aleji a zírající směrem k oknu, kde sedím. Jeden zvedne ruku a ukáže ke mně. Říkám si, že je ukážu tátovi, ale než dojde k oknu, pohltí je tma. Všechno zčerná. Ulice, stromy, domy a auta, stíny a pouliční svítilny, všechno pohltí tma. Gramofon ztichne a zároveň s tím vidím, jak v tramvaji, která teď už dojela skoro až k našemu domu, zhasnou světla. Když vagon zastavuje, slyším, jak mu na kolejích skřípou kola. Za mnou vykřikne maminka.
- Rozlila jsem čaj, povzdechne si. Vypnuli proud, právě když jsem se ho chystala nalít.
Proud nám v domě vypínají v zimě pořád. Před pár dny bylo tma skoro půl hodiny, dokud se někomu nepodařilo vyměnit ve sklepě pojistky. Teď táta stojí vedle mě. Dosud má v ruce zapálenou cigaretu. Její zářivý žhavý popel je téměř to jediné, co ve tmě vidím. Položí mi na rameno ruku. Slyším, jak maminka, když vstává z pohovky na druhém konci pokoje, do něčeho vrazí. V kachlovkách matně vidím slabě plápolající modré plameny. Slyším, jak se maminka natahuje po krabičce zápalek ležící na kamnové římse. Jednou sirkou škrtne a zapálí stearínovou svíčku, která stojí ve svícnu na poličce nad rádiem.
- Skočíš se do sklepa podívat na pojistky? Zeptá se tatínka a vyjde se svícnem v ruce do kuchyně.
Ale táta zůstane stát vedle mě u okna. Když se přes mě nakloní a vyhlédne do ulice, ruka mu dosud spočívá na mém ramenu.
-To by nemělo smysl, odpoví, když se maminka vrátí s hadrem na nádobí v ruce. Všude je tma. Vypadá to, že vypli proud v celém městě.
Znovu se obrátím k oknu. Teď, když oči přivykly tmě, opět vidím sníh pod stromy, těžké stíny zaparkovaných aut mezi kmeny stromů, stopy kol v bílém sněhu na ulici. Maminka položí hadr na podnos a přistoupí k nám k oknu. Stoupne si vedle mě a položí mi ruku na druhé rameno.
- Podívejte se, řekne táta. Mezi stromy je vidět Mléčná dráha. Vidíte?
Maminka přikývne a já pohlédnu na sníh pod stromy v aleji.
- Je jako zářivý pás noci, poznamená maminka.
Možná že sněhové krystalky opatrně jiskří ve tmě na ulici díky měsíčnímu světlu. Mléčná dráha, pomyslím si. Veškerý sníh světa jako zářivý pás noci.
- Ano, souhlasím.
Táta zatáhne z cigarety.
- Na celém světě lidi vždycky věřili, že Mléčná dráha je cestou mrtvých, pronese. Staří indiáni věřili, že mrtví putují právě po Mléčné dráze. Možná že tam mrtví mají i své domovy.
Dívám se na temné domy na druhé straně ulice. Sotva rozeznávám jejich bledá průčelí.
- Koukněte se tamhle, řekne maminka. Velký vůz.
Podívám se na potemnělou tramvaj, stojící úplně tiše a nehnutě na ulici. Její světle modrá barva je ve tmě sotva vidět. Tramvaj tam stojí zamrzlá na kolejích, plná tmy, jako by jejími jedinými cestujícími byly stíny.
- Velký vůz, opakuje táta. Možná mrtví cestují právě jím.
Všichni tři stojíme spolu u okna a díváme se na Mléčnou dráhu. Kdybych zvedl oči, všiml bych si možná, že zatímco já dál zírám na sníh v aleji, maminka s tátou upírají pohled na oblohu nad stromy na ulici. Jak můžu vědět, o čem si vlastně povídají?
Nakonec maminka navrhne, že si vypijeme ten čaj. Ale já dál sedím u okna a dívám se na potemnělou tramvaj na zasněžené ulici. Maminka se mě zeptá, jestli si nechci sednout k nim.
- Počkejte, odpovím.
Tam, kde se pantograf tramvaje dotýká vedení nad ulicí, zableskne modrá jiskřička. Ve voze zabliká světlo a já vidím, jak se cestující ulehčeně obracejí jeden k druhému. V témže okamžiku, kdy se všechna okna domů a pouliční svítilny v aleji opět rozsvítí, sebou tramvaj trhne a rozjede se po ulici. Talíř gramofonu se znovu začne točit a ozve se hudba. Tóny povstávají z dutého brumlání a potom jako by dohnaly samy sebe a našly své místo v přehrávané skladbě. Vidím, jak se cestující pohodlně usazují na svých místech, zatímco tramvaj popojíždí pod oknem, a potom vidím, jak matně osvětlené číslo tramvaje mizí na cestě k Djurgardskému mostu.
Přeložil Zbyněk Černík
Když se zase obrátím do ulice, zjistím, že většina mraků odtáhla přes stromy pryč. Na druhém konci bytu táta položí telefon a vrátí se do obývacího pokoje, zatímco maminka dává na konferenční stolek šálky.
- Volali z divadla, vysvětlí táta. Zítra zase bude představení.
- Takže už je zdravá? Podiví se maminka a v témže okamžiku zahne tramvaj z Karlova náměstí za roh.
- Těžká krční infekce naší primadony nebyla nic jiného než otrava alkoholem, řekne táta a já vidím, jak si to tramvaj šine po kolejích k našemu domu.
Maminka se tátově poznámce zasměje a já slyším, jak táta znovu pouští gramofon a pak prochází pokojem k oknu, u kterého jsem. Pustil stejnou desku jako předtím, tu s těmi klouzavými tóny: zní to, jako když ve dveřích sviští houpačka. Otočím hlavu a uvidím ty dva stíny stojící v aleji a zírající směrem k oknu, kde sedím. Jeden zvedne ruku a ukáže ke mně. Říkám si, že je ukážu tátovi, ale než dojde k oknu, pohltí je tma. Všechno zčerná. Ulice, stromy, domy a auta, stíny a pouliční svítilny, všechno pohltí tma. Gramofon ztichne a zároveň s tím vidím, jak v tramvaji, která teď už dojela skoro až k našemu domu, zhasnou světla. Když vagon zastavuje, slyším, jak mu na kolejích skřípou kola. Za mnou vykřikne maminka.
- Rozlila jsem čaj, povzdechne si. Vypnuli proud, právě když jsem se ho chystala nalít.
Proud nám v domě vypínají v zimě pořád. Před pár dny bylo tma skoro půl hodiny, dokud se někomu nepodařilo vyměnit ve sklepě pojistky. Teď táta stojí vedle mě. Dosud má v ruce zapálenou cigaretu. Její zářivý žhavý popel je téměř to jediné, co ve tmě vidím. Položí mi na rameno ruku. Slyším, jak maminka, když vstává z pohovky na druhém konci pokoje, do něčeho vrazí. V kachlovkách matně vidím slabě plápolající modré plameny. Slyším, jak se maminka natahuje po krabičce zápalek ležící na kamnové římse. Jednou sirkou škrtne a zapálí stearínovou svíčku, která stojí ve svícnu na poličce nad rádiem.
- Skočíš se do sklepa podívat na pojistky? Zeptá se tatínka a vyjde se svícnem v ruce do kuchyně.
Ale táta zůstane stát vedle mě u okna. Když se přes mě nakloní a vyhlédne do ulice, ruka mu dosud spočívá na mém ramenu.
-To by nemělo smysl, odpoví, když se maminka vrátí s hadrem na nádobí v ruce. Všude je tma. Vypadá to, že vypli proud v celém městě.
Znovu se obrátím k oknu. Teď, když oči přivykly tmě, opět vidím sníh pod stromy, těžké stíny zaparkovaných aut mezi kmeny stromů, stopy kol v bílém sněhu na ulici. Maminka položí hadr na podnos a přistoupí k nám k oknu. Stoupne si vedle mě a položí mi ruku na druhé rameno.
- Podívejte se, řekne táta. Mezi stromy je vidět Mléčná dráha. Vidíte?
Maminka přikývne a já pohlédnu na sníh pod stromy v aleji.
- Je jako zářivý pás noci, poznamená maminka.
Možná že sněhové krystalky opatrně jiskří ve tmě na ulici díky měsíčnímu světlu. Mléčná dráha, pomyslím si. Veškerý sníh světa jako zářivý pás noci.
- Ano, souhlasím.
Táta zatáhne z cigarety.
- Na celém světě lidi vždycky věřili, že Mléčná dráha je cestou mrtvých, pronese. Staří indiáni věřili, že mrtví putují právě po Mléčné dráze. Možná že tam mrtví mají i své domovy.
Dívám se na temné domy na druhé straně ulice. Sotva rozeznávám jejich bledá průčelí.
- Koukněte se tamhle, řekne maminka. Velký vůz.
Podívám se na potemnělou tramvaj, stojící úplně tiše a nehnutě na ulici. Její světle modrá barva je ve tmě sotva vidět. Tramvaj tam stojí zamrzlá na kolejích, plná tmy, jako by jejími jedinými cestujícími byly stíny.
- Velký vůz, opakuje táta. Možná mrtví cestují právě jím.
Všichni tři stojíme spolu u okna a díváme se na Mléčnou dráhu. Kdybych zvedl oči, všiml bych si možná, že zatímco já dál zírám na sníh v aleji, maminka s tátou upírají pohled na oblohu nad stromy na ulici. Jak můžu vědět, o čem si vlastně povídají?
Nakonec maminka navrhne, že si vypijeme ten čaj. Ale já dál sedím u okna a dívám se na potemnělou tramvaj na zasněžené ulici. Maminka se mě zeptá, jestli si nechci sednout k nim.
- Počkejte, odpovím.
Tam, kde se pantograf tramvaje dotýká vedení nad ulicí, zableskne modrá jiskřička. Ve voze zabliká světlo a já vidím, jak se cestující ulehčeně obracejí jeden k druhému. V témže okamžiku, kdy se všechna okna domů a pouliční svítilny v aleji opět rozsvítí, sebou tramvaj trhne a rozjede se po ulici. Talíř gramofonu se znovu začne točit a ozve se hudba. Tóny povstávají z dutého brumlání a potom jako by dohnaly samy sebe a našly své místo v přehrávané skladbě. Vidím, jak se cestující pohodlně usazují na svých místech, zatímco tramvaj popojíždí pod oknem, a potom vidím, jak matně osvětlené číslo tramvaje mizí na cestě k Djurgardskému mostu.
Přeložil Zbyněk Černík