Eva Runefelt se narodila roku 1953 ve Stockholmu. V současné době pracuje jako umělecká recenzentka pro deník Svenska Dagbladet. „Její tón je klidný a vyrovnaný a přesto čtenáře neustále překvapuje, jak píše o stravující nepohyblivosti, o tichém žalu a o tom, jak život člověka unáší a nechává čas, aby se opakoval.“ Vydala román Propast (1975), povídky Zastavený čas (1974) a šest sbírek poezie, včetně Nadcházející čas života (1975), Nedokončenou chvílí (1986), Tlumená tma (1997) a Třináct schodů (1998). Posledních několik let spolupracuje Runefelt s choreografkou Efva Lilja a saxofonistou Jörgenem Petterssonem.
Akt
Tvůj tep, necháš ho odbíjet v ústech,
vstupuje do mě
Dech mění ústa
Oční víčko, tvářnost ukrytá v ústech, pohled zevnitř
teď vychází ven, spolu s tebou, z té černé zřítelnice
Tvář ponořená do vody
šíří teplo svých rysů
Dráha, kde rameno se dotýká ramene,
dokáže pojmout všechno
Bytost se čtyřma očima
čtyřma nohama a dvěma hlasy
rozmělněnými do zvuků
Jen tiše
Mžik oka, tvářnost ukrytá v ústech, teď svítí
Žluť krokusu
Pohled v ústech
uléhá pod jazyk
Jen chvíli tiše
Ten bílý okamžik
krouží tmou
zuby, tak lesklé
Zvuk tápavou paží
uchopí kolem šíje
Z ticha se derou drobné záchvěvy,
čerň, jablko, kmín, pot
Ústa jsou tu, aby se
ponořovala a v ústech zvuk
S tím zvukem chci splynout
Jen tiše
Opuštěnost
Čas tence dopadá na doteky
Setkání trvá, bez lidí, zmítané tam a
zpátky
Opuštěnost, to je nevědět kde právě jsem
Šumění, které jde prohrábnout prsty
Tam se otáčíš
Váhavost
Okvětní lístky, lesklé a žluté jako hřbety lžic
Čerstvé, teď koupené sají teplou vodu, zavřené jako
oči vedle v pokoji
Zasněné do váhavosti, zbavené věcí, do jiné barvy
Kmitne mezi nimi pohled poznání
jako chlad z otevřeného okna od nohou k šíji
Všechno se dá vměstnat do prstu hladícího záda
Jak hluboko dovnitř pronikne váhavost? Jen stihnout dotek a rozplynout se.
Přeložila Dagmar Hartlová
Tvůj tep, necháš ho odbíjet v ústech,
vstupuje do mě
Dech mění ústa
Oční víčko, tvářnost ukrytá v ústech, pohled zevnitř
teď vychází ven, spolu s tebou, z té černé zřítelnice
Tvář ponořená do vody
šíří teplo svých rysů
Dráha, kde rameno se dotýká ramene,
dokáže pojmout všechno
Bytost se čtyřma očima
čtyřma nohama a dvěma hlasy
rozmělněnými do zvuků
Jen tiše
Mžik oka, tvářnost ukrytá v ústech, teď svítí
Žluť krokusu
Pohled v ústech
uléhá pod jazyk
Jen chvíli tiše
Ten bílý okamžik
krouží tmou
zuby, tak lesklé
Zvuk tápavou paží
uchopí kolem šíje
Z ticha se derou drobné záchvěvy,
čerň, jablko, kmín, pot
Ústa jsou tu, aby se
ponořovala a v ústech zvuk
S tím zvukem chci splynout
Jen tiše
Opuštěnost
Čas tence dopadá na doteky
Setkání trvá, bez lidí, zmítané tam a
zpátky
Opuštěnost, to je nevědět kde právě jsem
Šumění, které jde prohrábnout prsty
Tam se otáčíš
Váhavost
Okvětní lístky, lesklé a žluté jako hřbety lžic
Čerstvé, teď koupené sají teplou vodu, zavřené jako
oči vedle v pokoji
Zasněné do váhavosti, zbavené věcí, do jiné barvy
Kmitne mezi nimi pohled poznání
jako chlad z otevřeného okna od nohou k šíji
Všechno se dá vměstnat do prstu hladícího záda
Jak hluboko dovnitř pronikne váhavost? Jen stihnout dotek a rozplynout se.
Přeložila Dagmar Hartlová