W. G. Sebald se narodil roku 1944ve Wertachu im Allgäu v Bavorských Alpách. Po studiích ve Freiburgu a ve Švýcarsku nastoupil jako universitní lektor v Manchesteru. Od roku 1970 vyučuje moderní německou literaturu na universitě v anglickém Norwichi. „Sebaldovy příběhy jsou fascinující směsicí fikce, autobiografie a historie, odvíjející se s melancholií tvořenou fragmenty roztříštěných světů.“ Napsal mimo jiné trilogii básní Podle přírody (1988), Závrať (1990) – soubor čtyř básní částečně pojednávajících o Kafkovi, Stendhalovi a Robertu Walserovi, Saturnovy prstence (1995). Knihou Emigranti (1992) si zajistil literární věhlas a získal za ni Berlínskou cenu za literaturu, Cenu Literatur Nord a vyznamenání Johannese Brobowského.
Vystěhovalci
Podle své tehdejší představy jsem až do dnešního dne zůstal v Manchesteru, pokračoval Aurach ve vyprávění. Je to už dvaadvacet let, řekl, co jsem sem přišel, a každým dalším uplynuvším dnem je pro mne nemožnější na změnu místa byť jen pomyslet. Manchester se mne s konečnou platností zmocnil. Už nemohu a nechci a nesmím odtud pryč. Dokonce i moje nevyhnutné studijní cesty do Londýna, jež musím jednou dvakrát do roka podnikat, mě obtěžují a zneklidňují. Čekání na nádražích, hlášení z amplionů, sezení ve vlaku, krajina, ubíhající venku za oknem, jež je mi stejně jako dřív úplně cizí, pohledy spolucestujících, to všechno je mi jediným bolestným prožitkem. Proto jsem také celý život nikde nebyl, s výjimkou právě jen Manchesteru, a i tady nevyjdu často celé týdny z domu nebo z dílny. Od dob svého mládí jsem jednou jedinkrát podnikl cestu do zahraničí, a to tehdy, když jsem v létě před dvěma lety jel do Colmaru a z Colmaru přes Basilej k Ženevskému jezeru. Choval jsem v sobě už velmi dlouho touhu shlédnout jednou ve skutečnosti Grünewaldovy obrazy v Isenheimeru, jež se mi při mé malířské práci často zjevovaly, nedokázal jsem však překonat strach z cestování. O to větší, když jsem strach jednou v sobě překonal, byl můj údiv, jak lehce cesta ubíhala. Hledě zpět na bílé Doverské útesy, pomyslel jsem si dokonce, že tahle cesta pro mne bude vysvobozením, a i jízda přes Francii, které jsem se zvlášť obával, proběhla stejně šťastně. Byl krásný den, kupé, ne-li dokonce celý vůz, jsem měl jen pro sebe, oknem vnikal dovnitř vzduch a já cítil, že se ve mně vzedmul jakýsi slavnostní pocit jasu a veselí. Do Colmaru jsem přibyl kolem desáté nebo jedenácté hodiny večerní, strávil příjemnou noc v hotelu Terminus Bristol na náměstí de la Gare a ráno se bez odkladů vydal do muzea, abych začal se studiem Grünewaldových obrazů. Vidění světa tohoto zvláštního muže, jdoucí až za nejzazší meze, pronikající každou jednotlivost, vymykající všechny údy z kloubů a rozlévající se v barvách jako nějaká nemoc, odpovídalo, jak jsem vždy věděl a teď si na vlastní oči potvrdil, mému vlastnímu cítění. Obrovský rozměr utrpení, které se přelévalo, vystupujíc ze zobrazených postav, do celé přírody a pak se z vyhaslé krajiny vracelo zpět do lidských postav, jichž se zmocnila smrt, ta nesmírnost se ve mně vzdouvala a opět propadala, ne nepodobna mořskému odlivu a přílivu. Přitom jsem začínal pozvolna chápat, hledě na těla provrtaná kulkami a na žalem jako stvoly rákosu zkroucená těla svědků popravy, že v určitém stupni bolest své svědomí, jež ji podmiňuje, povýší a tím, snad, i samu sebe – víme o tom tak málo. Jisté je naproti tomu, že duševní utrpení je prakticky nekonečné. Vždy když si myslíme, že jsme dospěli k hranici bolesti, nastanou další muka. Propadáme se z jedné hlubiny do druhé. Tehdy v Colmaru, řekl Aurach, jsem před sebou spatřil všechno až do nejmenších podrobností, jak se jedno propojilo s druhým a co nastalo potom. Uvolnil se proud vzpomínek, z něhož mi dodnes utkvělo v paměti už jen málo, a já se rozpomenul na jedno páteční ráno, kdy mě přepadl paroxysmální záchvat, z něhož se mohou vyvinout bolesti plotének. Sehnul jsem se jen pro kočku, a jak jsem se napřímil, protrhla se tkáň a do nervu pronikl nucleus pulposus. Alespoň tak mi to bylo později vyloženo z lékařské stránky. V té chvíli jsem věděl jen to, že se nemohu pohnout ani o zlomek centimetru, že můj život se zredukoval na tento jediný, nerozmělnitelný bod nepředstavitelné bolesti a že jen při pouhém nadechnutí se mi dělá před očima tma. Až do večera jsem strnul uprostřed pokoje v téhle polovzpřímené poloze. Už si nevzpomínám, jak se mi po setmění podařilo udělat těch několik málo kroků ke stěně a jak jsem si dokázal přehodit přes ramena skotský pléd. Vzpomínám si jen, že jsem tak zůstal stát celou noc, opíraje se o zatuchle vlhkou omítku, že bylo stále chladněji, přes tvář mi stékaly slzy a já začal potichu mumlat nesmyslné věci a přitom jsem cítil, že tenhle strašný stav naprostého ochromení odpovídá tím nejpřesnějším způsobem, jaký si lze vůbec představit, mému vnitřnímu rozpoložení, v němž jsem setrvával již léta.
Přeložil Radovan Charvát
Podle své tehdejší představy jsem až do dnešního dne zůstal v Manchesteru, pokračoval Aurach ve vyprávění. Je to už dvaadvacet let, řekl, co jsem sem přišel, a každým dalším uplynuvším dnem je pro mne nemožnější na změnu místa byť jen pomyslet. Manchester se mne s konečnou platností zmocnil. Už nemohu a nechci a nesmím odtud pryč. Dokonce i moje nevyhnutné studijní cesty do Londýna, jež musím jednou dvakrát do roka podnikat, mě obtěžují a zneklidňují. Čekání na nádražích, hlášení z amplionů, sezení ve vlaku, krajina, ubíhající venku za oknem, jež je mi stejně jako dřív úplně cizí, pohledy spolucestujících, to všechno je mi jediným bolestným prožitkem. Proto jsem také celý život nikde nebyl, s výjimkou právě jen Manchesteru, a i tady nevyjdu často celé týdny z domu nebo z dílny. Od dob svého mládí jsem jednou jedinkrát podnikl cestu do zahraničí, a to tehdy, když jsem v létě před dvěma lety jel do Colmaru a z Colmaru přes Basilej k Ženevskému jezeru. Choval jsem v sobě už velmi dlouho touhu shlédnout jednou ve skutečnosti Grünewaldovy obrazy v Isenheimeru, jež se mi při mé malířské práci často zjevovaly, nedokázal jsem však překonat strach z cestování. O to větší, když jsem strach jednou v sobě překonal, byl můj údiv, jak lehce cesta ubíhala. Hledě zpět na bílé Doverské útesy, pomyslel jsem si dokonce, že tahle cesta pro mne bude vysvobozením, a i jízda přes Francii, které jsem se zvlášť obával, proběhla stejně šťastně. Byl krásný den, kupé, ne-li dokonce celý vůz, jsem měl jen pro sebe, oknem vnikal dovnitř vzduch a já cítil, že se ve mně vzedmul jakýsi slavnostní pocit jasu a veselí. Do Colmaru jsem přibyl kolem desáté nebo jedenácté hodiny večerní, strávil příjemnou noc v hotelu Terminus Bristol na náměstí de la Gare a ráno se bez odkladů vydal do muzea, abych začal se studiem Grünewaldových obrazů. Vidění světa tohoto zvláštního muže, jdoucí až za nejzazší meze, pronikající každou jednotlivost, vymykající všechny údy z kloubů a rozlévající se v barvách jako nějaká nemoc, odpovídalo, jak jsem vždy věděl a teď si na vlastní oči potvrdil, mému vlastnímu cítění. Obrovský rozměr utrpení, které se přelévalo, vystupujíc ze zobrazených postav, do celé přírody a pak se z vyhaslé krajiny vracelo zpět do lidských postav, jichž se zmocnila smrt, ta nesmírnost se ve mně vzdouvala a opět propadala, ne nepodobna mořskému odlivu a přílivu. Přitom jsem začínal pozvolna chápat, hledě na těla provrtaná kulkami a na žalem jako stvoly rákosu zkroucená těla svědků popravy, že v určitém stupni bolest své svědomí, jež ji podmiňuje, povýší a tím, snad, i samu sebe – víme o tom tak málo. Jisté je naproti tomu, že duševní utrpení je prakticky nekonečné. Vždy když si myslíme, že jsme dospěli k hranici bolesti, nastanou další muka. Propadáme se z jedné hlubiny do druhé. Tehdy v Colmaru, řekl Aurach, jsem před sebou spatřil všechno až do nejmenších podrobností, jak se jedno propojilo s druhým a co nastalo potom. Uvolnil se proud vzpomínek, z něhož mi dodnes utkvělo v paměti už jen málo, a já se rozpomenul na jedno páteční ráno, kdy mě přepadl paroxysmální záchvat, z něhož se mohou vyvinout bolesti plotének. Sehnul jsem se jen pro kočku, a jak jsem se napřímil, protrhla se tkáň a do nervu pronikl nucleus pulposus. Alespoň tak mi to bylo později vyloženo z lékařské stránky. V té chvíli jsem věděl jen to, že se nemohu pohnout ani o zlomek centimetru, že můj život se zredukoval na tento jediný, nerozmělnitelný bod nepředstavitelné bolesti a že jen při pouhém nadechnutí se mi dělá před očima tma. Až do večera jsem strnul uprostřed pokoje v téhle polovzpřímené poloze. Už si nevzpomínám, jak se mi po setmění podařilo udělat těch několik málo kroků ke stěně a jak jsem si dokázal přehodit přes ramena skotský pléd. Vzpomínám si jen, že jsem tak zůstal stát celou noc, opíraje se o zatuchle vlhkou omítku, že bylo stále chladněji, přes tvář mi stékaly slzy a já začal potichu mumlat nesmyslné věci a přitom jsem cítil, že tenhle strašný stav naprostého ochromení odpovídá tím nejpřesnějším způsobem, jaký si lze vůbec představit, mému vnitřnímu rozpoložení, v němž jsem setrvával již léta.
Přeložil Radovan Charvát