Viewegh, Michal

Frňák (povídka)

Když se Oskar jednoho časného červnového sobotního rána obracel v posteli a spánkem opuchlýma očima krátce pohlédl na svou dosud spící manželku, na okamžik mu blesklo hlavou, že její obličej je dnes spíše ošklivý, ačkoli jej vždycky považoval za hezký. Proboha, ten nos! Jak to, že si nikdy nevšiml, jak veliký a špičatý má jeho žena nos?! Zavřel raději oči, zabořil tvář do polštáře a zkoušel ještě na chvíli usnout, ale to, co před okamžikem zahlédl, mu stále vrtalo hlavou. Snažil se ten téměř krutý obraz považovat pouze za další z oněch běžných ranních nepříjemností, jako jsou přeleželé vlasy, špatný dech nebo ospalky v očích, zkrátka věci, které člověka sice občas iritují, ale které po deseti minutách strávených v koupelně více méně spolehlivě zmizí – ale cítil, že obelhává sám sebe. Tušil už, že tohle nebude ten případ.
Nazdvihl se na loktech a zadíval se na manželčin nos ještě jednou, tentokrát pozorněji. To, co spatřil, ho definitivně probudilo: nos byl neuvěřitelně veliký a špičatý, s obrovskými tmavými dírkami, a nehezky dominoval celému obličeji. Oskar byl zděšen. Sotva mohl předpokládat, že jí ten strašlivý frňák narostl přes noc – tak jak to, že si toho dříve nevšiml? Copak byl úplně slepý?
Nechápal to. Úplně mu to zkazilo náladu. Ležel bez hnutí, pozoroval střídavě strop a manželčin nos a děsil se okamžiku, kdy se to nosaté stvoření vedle něj probudí. Cítil odpor, nechuť, ale i lásku a lítost. Měl svou ženu rád – a teď tohle.

Když jeho manželka odešla do koupelny a on uslyšel zvuk sprchy, běžel do obývacího pokoje, popadl alba s fotografiemi a začal jimi rychle listovat.

Byl tam.

Od začátku. Na každé fotce. Veliký a špičatý. Nepřehlédnutelný pro každého kromě Oskara. Úsměvy některých svatebčanů byly neskrývaně zlomyslné. K Oskarovým ranním pocitům přibyl jeden nový: nyní si navíc připadal podvedený.

U snídaně se před svým synem přinutil k obvyklému vtipkování, ale manželčin nos stále přitahoval jeho pohled. Nemohl si pomoct.
„Co je? Na co koukáš?“ otázala se ho nakonec manželka podezíravě.
„Jak ti radosti rodinného života pokaždé zažehnou v očích ty dva malé spokojené plamínky,“ vyrazil ze sebe co nejpřesvědčivěji.
Manželka se usmívala, ale v jejích očích přetrvávala nevyslovená otázka.
Napadlo ho, jak musí být statečná: celý život muset nosit v obličeji – na tom nejviditelnějším místě! – takovou ohavnost a nepřestat se usmívat. Představil si, co všechno musela vytrpět ve škole od spolužáků, a zmocnilo se ho dojetí. Zatoužil ji chránit před světem. Přemohl se a políbil ji.
Syn se uchechtl.
Čemu se směješ? znamenal Oskarův přísný, podrážděný pohled. Nic o životě nevíš! Jednou přijdeš na to, že na kráse zdaleka tolik nezáleží.
„Dělám snad něco?“ řekl dotčeně syn a zakroutil hlavou.

Původně chtěli jet právě tuto sobotu na holešovické Výstaviště, kde probíhala prodejní výstava výpočetní techniky (synova vášeň a Oskar už také uvažoval o koupi nového počítače), ale představa, jak se se svou nosatou manželkou prodírá mezi všemi těmi lidmi byla nad Oskarovi síly.
„Chce se vám tam? Mezi ty šílené davy?“ pravil na konci snídaně.
Syn otráveně pohlédl na matku.
„Takže nejedeme, co?“ protáhl obličej.
„Nám? Tys to navrhl, nevzpomínáš si?“ namítala manželka logicky.
Pokrčil rameny a unikl jim na záchod.
Seděl na míse a přinutil se vzpomínat na všechny ty pěkné věci, které se ženou za oněch šest let, co byli spolu, prožili. Přece tohle všechno jen tak nezmizelo … Rozhodl se, že přece jen pojedou. Vymyslel si taktiku, jak pohledům, kterých se obával, čelit. Nesmí se nechat zatlačit do defenzívy. Nesmí se tvářit poraženecky, jako oběť. Musí se tvářit vesele, spokojeně, vítězně – a zpochybnit tak jejich názory. Jejich estetické žebříčky. Oni sami si musí klást otázku, proč se on, Oskar, docela pohledný muž, dobrovolně připoutal k takovéto ženě . . .

Vyjeli. Při jízdě mohl Oskar snadno předstírat, že se soustředí na poměrně hustý sobotní provoz před sebou a na manželčiny poznámky a otázky odpovídat sice mile, ale s pohledem upřeným na silnici před ním, nicméně každá křižovatka se světly, na které musel Oskar zastavit, představovala pro jeho náhle tak křehkou lásku k manželce doslova zatěžkávací zkoušku: při čekání na zelenou se pohledům na její profil při nejlepší vůli vyhnout nemohl, a co bylo horší, občas měl dojem, že si manželčin nos s pobaveným zájmem prohlíží i osádky vozů v sousedním pruhu.
Poslední zbytky svých ušlechtilých ranních předsevzetí pozbyl pak u benzínové pumpy. Zatímco Oskar tankoval, manželka naštěstí ještě zůstala sedět v autě, ale když se chystal jít platit, nečekaně vystoupila a hodlala se k němu připojit.
„Chceš něco koupit?“ otázal se jí s co nejpřátelštějším úsměvem.
„Hm,“ usmívala se manželka mlsně.
Věděl, co teď udělá, a ona to skutečně udělala: vystrčila jazyk, lehce jím přejela horní ret a potom jazyk skousla mezi své pěkné zuby. Tohle její gesto Oskar vždy považoval za roztomilé (v počátcích jejich vztahu mělo pro něj dokonce značnou erotickou přitažlivost), ale dnes ráno mu bylo doslova odporné. Musel se maximálně soustředit, aby manželka jeho pocity neuhádla.
„Zmrzlinu,“ tipoval Oskar, neboť dobře znal manželčiny choutky.
„Hm,“ usmívala se jeho žena.
Jazyk měla stále vystrčený.
Oskar se také usmíval. Připadalo mu to velice statečné.
„Přinesu vám ji. Běž se posadit. Jakou chceš? Zmrzlinu?“ zavolal na syna do auta.
„Jahodový Corneto.“
Manželka si přitiskla ruku k ňadrům.
„Hm!“ mlaskla uznale.
„Takže ty taky Corneto.“
Kdyby mohl byl by jí to nařídil.
Manželka přemýšlela.
„Ne. Já si vyberu sama.“
Dokonce se do něho zavěsila.
Oskara to poněkud vyděsilo, ale potom si přivolal na pomoc strategii, kterou vymyslel toho rána na záchodě, takže do obchodu vešli jako nejlepší přátelé, s širokými úsměvy. Manželka se od něj odpojila a okamžitě zamířila k mrazícímu boxu. Oskar se krátce zastavil u stojánku s časopisy – což bylo jen gesto, neboť ve skutečnosti neměl na žádný časopis ani tu nejmenší náladu – a potom se zařadil do krátké fronty před pokladnou za jakousi mladou dvojici v značkových teplákových soupravách. Oskar téhle podivné módě sice nikdy nerozuměl, ale byl ji ochoten – například v případě syna – tolerovat; dnes ráno mu však bylo ze všech těch barevných pruhů a lampasů bylo bezmála na zvracení.
Manželka vzala synovi Corneto a sama si vybrala Magnum v bílé čokoládě.
„Rozbalím si ho hned. Už to nemůžu vydržet,“ hlaholila koketně, napůl k Oskarovi, napůl k prodavačovi. Byl to zavalitý, ale sympatický vousatý padesátník v bavlněném tričku a modrých pracovních kalhotách s laclem. Prodavač k ní krátce vzhlédl.
„Klidně, mladá pani, klidně. Tohle jsou věci, který se nedaj odkládat, že jo?“ usmíval se, ale Oskar si dobře všiml, kde se zarazil jeho pohled. To, že prodavač je ochoten předstírat flirt, přikládal pouze jeho profesionální zdvořilosti. Nebo se možná po dlouhé službě natolik nudí, že vezme za vděk jakýmkoli rozptýlením – klidně i ženskou s takovým frňákem, říkal si v duchu Oskar. Platil s bodrým úsměvem ve tváři, ale zároveň pozorně pátral v prodavačově obličeji. Vzápětí vyšel zpoza závěsu za pultem prodavačů mladší kolega, blondýn ve stejných pracovních kalhotách, jež měl ovšem namísto trička černou džínovou košili s ohrnutými rukávy; měl svalnatá předloktí a na pravém zápěstí poměrně masívní zlatý řetízek. Starší prodavač ho za svými zády koutkem oka zaznamenal a nadále se věnoval vracení peněz Oskarovi, ale do jeho původně pouze bodrého výrazu náhle přibyl jemný, ale postřehnutelný ironický úšklebek.
Oskara to zasáhlo jako ledová sprcha. Pokoušel se zmobilizovat síly a zviklat prodavačův názor svým nevysvětlitelným sebevědomím, svou tajuplnou spokojeností, ale marně. Cítil, jak se proti své vůli každou uplynulou vteřinou přesouvá právě tam, kde se nikdy ocitnout neměl: do defenzívy. Bankovky do peněženky zastrkával už jako opovrženíhodný chudák, který se nezmohl na lepší ženskou než tuhle … Nedokázal by říct proč, ale byl si nyní naprosto jist, že jakmile se za ním a za jeho manželkou zavřou ty automatické posuvné dveře, oba prodavači se přestanou ovládat: Všiml sis toho frňáku? Hele, Karle, vysvětli mi jedno: jak tě takováhle ženská vlastně kouří?

Potřeboval čas, a tak už podruhé toho dne uprchl na toaletu, kde si pak dlouze myl ruce a pozoroval se v zrcadle.
„Jsi v pořádku?“ chtěla vědět manželka, když se vrátil do auta.
„Naprosto,“ pravil.
Na okamžik zauvažoval, že by mohl celému tomuhle rodinnému výletu uniknout předstíráním nějakých zdravotních potíží, ale nakonec ten nápad zavrhl. Bylo to přece jen příliš pracné. Přišel na něco jiného.
„Jenom nějak nemám náladu na lidi,“ dodal a rozjel se.
Manželka nechápala: Kdy to zjistil? U tý pumpy? Proč? Ten prodavač byl přece docela milej?
Oskar odpovídal co možná neurčitě. Přemýšlel. Po chvíli se krátce otočil k synovi.
„Řeknu ti to na rovinu: mně se na tu výstavu vážně nechce.“
V zrcátku si všiml synova zklamání – ale byl na ně připraven.
„Mám návrh: ty tam půjdeš sám, dostaneš nějaký peníze na součástky, my s mámou se půjdeme projít do Stromovky, když je tak krásně – a potom se pro tebe vrátíme. Vyhovuje?“
Synova tvář se rozjasnila.
„Vyhovuje!“
Manželka vypadala rovněž spokojeně.
„Ale chtěl sis přece vzít nějaké katalogy …“ namítala.
„Já je posbírám,“ ujišťoval je syn.

Ve Stromovce bylo skutečně krásně: slunce mírně ohřívalo studený vzduch, stromy hýřili barvami, veverky vykukovali zpoza kmenů – ale na Oskarův vkus tu stále bylo příliš lidí. Jakmile však opustili a vydali se napříč trávníkem, postupně se uvolnil a vzal dokonce manželku kolem pasu. Náhle se za všechny ty předchozí manévry zastyděl. Vždyť je to všechno tak směšné, uvědomoval si. Kolik mi je, abych soutěžil s ostatními o to, kdo má nejhezčí dívku – sedmnáct? Copak může dobré manželství ovlivnit něco tak nedůležitého, jako je velikost manželčina nosu?
Umínil si, že bude celý ten pseudoproblém ignorovat. Nenápadně se rozhlédl, jestli nablízku nejsou nějací lidé, a potom se rozběhl a šťouchl manželku do ramene.
„Máš babu!“ vykřikl a prchal mezi mohutné kmeny.
Manželka se zprvu něčeho tak dětinského, jako je hra Na babu, odmítala zúčastnit, ale Oskar tak dlouho přecházel v těsné blízkosti kolem ní, až ji vyprovokoval a ona se za ním prudce rozběhla. Honička jim vydržela déle, než by býval čekal. V oněch zadýchaných vteřinách, kdy se oba zastavili, aby si odpočali před novým útokem, si ji několikrát důkladně prohlédl: Svetr si ovázala kolem pasu a byla jen v tričku, pod nímž neměla podprsenku; ňadra měla dosud pěkná. Tváře jí pohybem zrudly, což její nos – alespoň Oskar měl ten pocit – opticky přece jen trochu zmenšilo. Oskar se nechal chytit, přitáhl si ji k sobě a pravačkou jí zajel pod tričko.

Večer se milovali. Oskar zhasl. Zprvu bylo všechno v pořádku, ale jakmile si manželka – navzdory jeho chabým protestům – vzala jeho penis do úst, rychle ztrácel erekci.
I ve tmě cítil její pohled.
„Promiň,“ zamumlal. „Nějak nejsem ve své kůži.“

Neděle uplynula ve znamení manželčiných zkoumavých pohledů, opatrných otázek a Oskarových vyhýbavých, většinou křečovitě vtipných odpovědí. Během týdne měl v zaměstnání tolik práce, že přicházel domů až kolem sedmé a natolik unavený, že mu na nějaké dlouhé zkoumání manželčina nosu naštěstí nezbývala ani síla, ani čas. Zhltl večeři, pustil si zprávy, vykoupal se a s knížkou v posteli brzy usnul.
Ale v sobotu u snídaně tu byl manželčin nos znovu: hrozivě veliký, odpudivě špičatý a ke všemu plný energie – chtěl se procházet po městě, jít na jakousi fotografickou výstavu, na večeři s Petrem a s Andreou a případně ještě i do kina! Oskar měl pocit, že tohle nezvládne. Samozřejmě, že chtěl být i nadále ke své ženě ohleduplný, ale k tomu potřeboval sílu předstírat – a právě ta mu dnes chyběla. Byl proti tomu bezmocný. Dokonce věnoval tomu jejímu frňáku zcela neskrývaný pohled.
„Co je?“ řekla mu okamžitě jeho manželka. „Na co koukáš?“
„Na nic.“
Neměl sílu se vymlouvat, zahlazovat stopy, vtipkovat – ale neměl ani sílu říct jí to naplno. Copak to ostatně jde? Člověk možná může říct u snídaně manželce, aby si vzala jiné šaty – i když už tak dost riskuje – ale těžko ji může u snídaně požádat, zda by si nedala chirurgicky zmenšit nos.
„Proboha proč zase s Andreou?“ řekl místo toho otráveně.
Manželka zavrtěla hlavou.
„Špatně jsme se vyspali?“
Ani se nenamáhal odpovědět.
Oskarův syn vstal a beze slova odešel do svého pokoje.
Manželka to – po krátkém zaváhání – zkusila po dobrém; měli před sebou koneckonců celou sobotu a nemohli si dovolit nějakou hádku hned ráno. Natáhla se přes stůl a vzala ho za ruku.
Hlavně mi nevypíchni voko! pomyslel si Oskar.
„Nikdy jsem si nevšimla, že by ti vadila zrovna Andrea. Neříkal jsi sám, že je to – cituji – výjimečně pěkná ženská?“
Oskar se chabě chytil příležitosti.
„Je to pěkná ženská, ale někdo by jí měl říct, aby si konečně něco udělala s tím odporným podbradkem.“
Na okamžik se vyděsil: nepřehnal to?! Panebože, bylo to tak průhledné!
„Podbradkem?!“ zvolala jeho žena pobaveně.
Oskar si uvědomil, že jí vůbec nic nedošlo. Jak může být tak slepá? Tak tupá? Copak se nevidí? Nevidí se snad každé ráno v zrcadle?
„Podbradkem,“ řekl chladně. „Nevšimla sis nikdy, že má asi tak tři brady?“
Manželka ho zaraženě pozorovala.
„Tedy před večeří. Po večeři má vždycky čtyři. Tvrdím pouze, že ten podbradek z ní dělá někoho úplně jinýho. Vypadá jako vedoucí školní jídelny. Jako cukrářka v okresním městě … Připadá mi to prostě škoda – právě proto, že jinak je opravdu pěkná. Prostě nechápu, že to nevidí – nebo že jí to někdo neřekne.“
Manželka se kupodivu smála. Oskar nebyl schopen rozpoznat, zda je to spontánní, nebo vynucený smích.
„Takže tobě se nechce na večeři s Andreou kvůli jejím třem, respektive čtyřem bradám!“
Oskar to ale odmítal obrátit v žert a nějakou chvíli snídali mlčky.
„Mimochodem,“ promluvil posléze Oskar, „když už o tom mluvíme: existuje v mém chování nebo zevnějšku něco, co bych měl nějak změnit?“
Řekl to bez jediného zaváhání, ale dobře věděl, že s každým slovem zachází hlouběji do mrazivých končin, z kterých se možná už nikdy nebude moci vrátit. Přesto dokončil, co chtěl říct.
„Myslím něco, co tě okamžitě praští do očí, ale o čem se mi bojíš říct, aby ses mě takzvaně nedotkla?“
Manželka na sobě nedala nic znát, a dokonce se dosud mírně usmívala. Cosi v jejím obličeji však Oskarovi dávalo tušit, že jeho hru definitivně prohlédla.
Náhle bez výstrahy zdvihla hlavu a podívala se Oskarovi přímo do očí. Přestala se usmívat.
„Tobě na mně něco vadí, že jo? Můj nos, že jo?“
Oskar polkl a zbaběle se vyhýbal jejímu pohledu.
„Ano, nebo ne?“
Nedokázal promluvit.
„Já vím, že ano.“
V koutcích jejích hezkých úst se poprvé objevilo to známé škubnutí – dělalo z ní malou blonďatou holčičku, která právě upadla na asfaltovém hřišti, rozbila si kolínko a nyní začíná natahovat moldánky.
Oskar zatoužil padnout své ženě k nohám a s pláčem ji prosit za odpuštění – ale byla to jeho žena, kdo začal plakat.
„Myslíš, že jsem si toho nevšimla? Těch tvejch ustavičnejch pohledů? Myslíš, že jsem slepá?“ vzlykala, zatímco po tvářích jí stékali první slzy.
Oskarovi se dojetím sevřel krk. Chtěl vzít svou ženu za ruku, ale ona mu ji vytrhla a běžela do koupelny, kde se zamkla.
Po pěti minutách vyšla ven. Nos jí mezitím zčervenal a jako by napuchl.
Panebože, zděsil se v duchu Oskar. Žiju s monstrem! S pouťovou atrakcí!
„Myslíš, že ty seš dokonalej? Myslíš si, že mně ta tvoje čím dál větší pleška nevadí? Že mi nevaděj ty tvý křivý zuby a ty hnusný černý plomby, co máš na stoličkách? Nebo že mi nevaděj ty tvoje špeky? Vaděj, ale já jsem ti to nikdy neřekla! Nikdy!“
„Nekřič?“ mírnil ji Oskar.
Ten nečekaně dlouhý seznam jeho údajných nedostatků se ho ale nepříjemně dotkl.
Snažil se ji zatlačit nazpět do koupelny.
„Zalez!“ houkl na syna, který se právě chystal vyjít z pokoje.
„A víš proč? Protože já nejsem taková svině. Protože já tě mám ráda.“
Oskar se už chystal využít manželčinu nadávku jako nanejvýš vděčnou záminku pro to, aby se mohl po právu urazit, když náhle v jediné vteřině pochopil, co to všechno – počínaje minulou sobotou – znamená: počínající ztrátu jeho lásky k ženě.
Přitiskl svůj obličej k jejímu a líbal ji jaksi nos nenos, ale kdesi uvnitř věděl, že ten rozběhnutý proces už nedokáže nikdy zastavit.