Narodil se v roce 1961 v Lisabonu. Je spisovatelem a dramatikem, učí na universitě Nova v Lisabonu. Vydal deset knih, mimo jiné Kniha Pornex (1984), Pavoučí lidé (1994), Vrcholné umění (1997) a další. Pro divadlo napsal Život a dílo Francisca Zappy (1985), Slunce Země (1992), Život mrtvého (1996). Zabývá se rovněž pouličním divadlem a happeningy. Má druhý Dan v karate, což je podle něj celkem působivé. Když je sám, rád se obléká do ženského prádla, aby lépe porozuměl ženám. Rád zkouší magii tvoření slov mimo čistý papír.
Kouzelné slovo (povídka)
Na své první sprosté slovo si pamatuji velmi dobře. Vzpomínám na ně s takovou něhou, že jsem si je dokonce chtěl dát i zarámovat. Ale copak to jde, zarámovat sprosté slovo? Navíc když takové slovo začíná na h (nebo to bylo p?), což za mých dětských let (a to není tak dávno, ačkoli…) znamenalo vrchol sprostomluvy.
Nemyslete, že bylo lehké to vyslovit. Stálo se mě to velkou námahu, vyžadovalo to ode mne organizační, strategické a vůdčí schopnosti, které bych do té doby v sobě nehledal. Se vší hrdostí však musím prohlásit, že zralost, s níž jsem ve věku osmi let naplánoval – a posléze vyřkl! – své první sprosté slovo, v ničem nezaostávala za nejodvážnějšími činy dospělých. Napoleon před útokem na Moskvu nezvažoval všechna pro a proti tak důkladně jako já, než jsem poprvé zaklel. Gago Coutinho a Sacadura nebyli lépe připraveni na přelet Atlantiku a ani sám Vasco da Gama si při své cestě do Indie nebyl tak hluboce vědom nedozírného významu svého činu jako já, tenkrát, když mi bylo osm.
Naše čtvrť byla něco jako Alfama druhé kategorie. Nebyla sice tak slavná, ale jinak měla všechny její vlastnosti: uzounké uličky, kudy sotva projelo auto a prodavačky ryb chodily bosy, téměř venkovskou atmosféru, zkrátka svůj vlastní svět. O čtvrti svého dětství bych mohl napsat celou knihu, kdyby to už neudělal Dinis Machado: ta knížka se jmenuje Co na to říká Molero a vřele ji doporučuji všem, kteří ji ještě nečetli. Na náměstíčku před klášterem jsme hrávali fotbal, na obrubnících chodníků se odehrávaly koloběžkové (ale my jsme jim říkali cyklistické) závody „kolem Portugalska“, ulici Příčnou jsme sjížděli na vozících, které by vám možná připomínaly dnešní motokáry, a často jsme po ní utíkali před rozezlenými mistry sýraři, kterým jsme coby velcí konstruktéři kradli nepostradatelné dřevěné tabule pro naše ultrarychlé stroje.
Sousedy jsme měli různé. Většinou to byli obyčejní lidé, ale našly se i výjimky: měšťanské rodiny s ne zrovna nejhonosnější adresou (do jedné takové jsem patřil třeba já) a kluci z chudinské čtvrti Mouraria, kteří den co den pořádali výpravy do našich končin. Jednou za rok mezi sebou party z různých ulic svedl neúprosnou bitvu. Řezali jsme se holemi, pobíjeli dřevěnými meči, házeli po sobě kamením a stříleli z praků, ale po zbytek času jsme žili v křehkém míru prokládaném občas fotbalovými zápasy, které se zpravidla zvrhly v bezuzdnou faulovačku a ještě horší nepřístojnosti. Prostě šťastné dětství. Klidně mi je můžete závidět.
Výrazy jako obyčejné – ty vole – nebo rafinovanější – vystřel prde, nebo to bouchne! – patřily k našim základním řečnickým obratům. Kdo takhle tenkrát nemluvil alespoň občas, byl zákonitě –teplej-. A přestože ani jeden z nás přesně nevěděl, co to vlastně znamená, teplej nechtěl být nikdo, dokonce ani ti, kteří později zjistili, že jim to není tak docela cizí. No a teď zkuste uhodnout, kdo za celá ta léta ani za nic na světě nedokázal říct byť jen jedno sprosté slovo. Přesně tak…
Jednou jsem si řekl, že ostudy už bylo dosta že je nejvyšší čas s tím něco udělat. Stát se prostě členem klanu. Jak se zařadit do party jako rovný mezirovné, to mi bylo teoreticky jasné: ovládal jsem celkem slušný arzenál nadávek a víceméně chápal jejich důležitost, když už ne přesný význam. Jenomže mi chyběla praktická dovednost. Byl jsem však trpěšlivý, pozoroval jsem ostatní a brzy jsem dokázal spolehlivě odhadnout, jak to či ono slovo funguje, do jakého kontextu se hodí a do jakého ne, jaký stupeň rozhořčení vyjadřuje a tak podobně. Určitá slova byla vhodná pro stavy zuřivosti a jiná se říkala při mírném rozladění. Některé nadávky, pokud byly vysloveny se správnou intonací, mohly dokonce znamenat pravý opak svého původního významu: „Dopr…!“ mohlo vyjadřovat vztek, zatímco „To je v pr…“ mohlo znamenat obdiv: „Koukej jak mu to jede! To je v pr…!“
A teď prosím o chvilinku strpení. Nerad poslouchám anekdoty, ale občas mě nějaká potěší, to když nechce jen rozesmát, ale i obdařit životní moudrostí, či přímo filozofickým podtextem. Jako třeba tahle:
Dva řemeslníci pracují u jedné staré paní a ta si jejich mistrovi pořád stěžuje, že se neumějí chovat a že mluví sprostě. Mistr jim domlouvá:
- Chlapi, aspoň před ní buďte zticha, jak k tomu ta chudák ženská přijde.
- Jako by se stalo, šéfe – slibují mu ti dva.
Za dvě hodiny si stará paní stěžuje znovu, že prý nic horšího jakživ neslyšela.
Když už jsou zpátky v dílně, mistr jim nadává:
- Tak co to mělo znamenat? Slíbili jste, že nebudete klít, a nakonec tohle… A ještě k tomu takový sprosťárny!
- Ale šéfe, my jsme nekleli – ohradil se jeden z nich. Fakt. Víte, to bylo tak. Pepa stál na žebříku a zrovna něco letoval, když mu ukápl horký cín rovnou na mopji ruku. No a jářku, ku… Pepo, podívej co děláš, nechals mi na ruku ukápnout kousek roztavného cínu a mně to působí nepředstvitelnou bolest…“
V této anekdotě se mluví o užitečnosti slov – dokonce i těch sprostých, nebo zejména o těch sprostých. Na počátku bylo slovo, stojí v Bibli. A neexistuje kultura nebo náboženství, ve kterém by takové léčivé slovo či slovo-aspirin neexistovalo. T o jsem na naší ulici pochopil, ještě než mi bylo osm, přestože teprve ve svých osmi letech jsem se cítil připraven k tomu, abych i já v jedné odvážné chvíli světu nabídl lék, který si tento svět žádá.
Po zralé úvaze jsem si vybral příhodnou chvíli, fotbalový zápas, a čekal na svou příležitost. Dlouho jsem však čekat nemusel. Byl to nádherný faul, přesně ve chvíli, kdy jsem chtěl vystřelit na banku, přesněji řečeno někam mezi dva dlažební kameny. Pepova noha narazila na moji holeň a já jsem byl připraven vyřknout své první sprosté slovo.
Najednou bylo venku, ale asi se tak mělo stát o nepatrnou chvilku dřív. Začal jsem pomalu padat na zem a přitom jsem si rozčileně opakoval: „No tak, blbče, teď; anebo nikdy, řekni to!“ Ale slovo ne a ne ven. A já, chudinka malá, opakoval dál: „no tak, teď nebo nikdy!“
A potom se to konečně podařilo:
„Doprdele!“
Je sice pravda, že se všichni zasmáli a zatleskali. Pravdou je však i to, že jsem nejspíš působil poněkud komicky. A když mě maminka zavolala k večeři, nebylo, čím bych se mohl pochlubit. Ale i po třiceti letech jsem na svůj čin hrdý. A pochlubit už se teď taky můžu.
Přeložil Antonín Pasienka
Na své první sprosté slovo si pamatuji velmi dobře. Vzpomínám na ně s takovou něhou, že jsem si je dokonce chtěl dát i zarámovat. Ale copak to jde, zarámovat sprosté slovo? Navíc když takové slovo začíná na h (nebo to bylo p?), což za mých dětských let (a to není tak dávno, ačkoli…) znamenalo vrchol sprostomluvy.
Nemyslete, že bylo lehké to vyslovit. Stálo se mě to velkou námahu, vyžadovalo to ode mne organizační, strategické a vůdčí schopnosti, které bych do té doby v sobě nehledal. Se vší hrdostí však musím prohlásit, že zralost, s níž jsem ve věku osmi let naplánoval – a posléze vyřkl! – své první sprosté slovo, v ničem nezaostávala za nejodvážnějšími činy dospělých. Napoleon před útokem na Moskvu nezvažoval všechna pro a proti tak důkladně jako já, než jsem poprvé zaklel. Gago Coutinho a Sacadura nebyli lépe připraveni na přelet Atlantiku a ani sám Vasco da Gama si při své cestě do Indie nebyl tak hluboce vědom nedozírného významu svého činu jako já, tenkrát, když mi bylo osm.
Naše čtvrť byla něco jako Alfama druhé kategorie. Nebyla sice tak slavná, ale jinak měla všechny její vlastnosti: uzounké uličky, kudy sotva projelo auto a prodavačky ryb chodily bosy, téměř venkovskou atmosféru, zkrátka svůj vlastní svět. O čtvrti svého dětství bych mohl napsat celou knihu, kdyby to už neudělal Dinis Machado: ta knížka se jmenuje Co na to říká Molero a vřele ji doporučuji všem, kteří ji ještě nečetli. Na náměstíčku před klášterem jsme hrávali fotbal, na obrubnících chodníků se odehrávaly koloběžkové (ale my jsme jim říkali cyklistické) závody „kolem Portugalska“, ulici Příčnou jsme sjížděli na vozících, které by vám možná připomínaly dnešní motokáry, a často jsme po ní utíkali před rozezlenými mistry sýraři, kterým jsme coby velcí konstruktéři kradli nepostradatelné dřevěné tabule pro naše ultrarychlé stroje.
Sousedy jsme měli různé. Většinou to byli obyčejní lidé, ale našly se i výjimky: měšťanské rodiny s ne zrovna nejhonosnější adresou (do jedné takové jsem patřil třeba já) a kluci z chudinské čtvrti Mouraria, kteří den co den pořádali výpravy do našich končin. Jednou za rok mezi sebou party z různých ulic svedl neúprosnou bitvu. Řezali jsme se holemi, pobíjeli dřevěnými meči, házeli po sobě kamením a stříleli z praků, ale po zbytek času jsme žili v křehkém míru prokládaném občas fotbalovými zápasy, které se zpravidla zvrhly v bezuzdnou faulovačku a ještě horší nepřístojnosti. Prostě šťastné dětství. Klidně mi je můžete závidět.
Výrazy jako obyčejné – ty vole – nebo rafinovanější – vystřel prde, nebo to bouchne! – patřily k našim základním řečnickým obratům. Kdo takhle tenkrát nemluvil alespoň občas, byl zákonitě –teplej-. A přestože ani jeden z nás přesně nevěděl, co to vlastně znamená, teplej nechtěl být nikdo, dokonce ani ti, kteří později zjistili, že jim to není tak docela cizí. No a teď zkuste uhodnout, kdo za celá ta léta ani za nic na světě nedokázal říct byť jen jedno sprosté slovo. Přesně tak…
Jednou jsem si řekl, že ostudy už bylo dosta že je nejvyšší čas s tím něco udělat. Stát se prostě členem klanu. Jak se zařadit do party jako rovný mezirovné, to mi bylo teoreticky jasné: ovládal jsem celkem slušný arzenál nadávek a víceméně chápal jejich důležitost, když už ne přesný význam. Jenomže mi chyběla praktická dovednost. Byl jsem však trpěšlivý, pozoroval jsem ostatní a brzy jsem dokázal spolehlivě odhadnout, jak to či ono slovo funguje, do jakého kontextu se hodí a do jakého ne, jaký stupeň rozhořčení vyjadřuje a tak podobně. Určitá slova byla vhodná pro stavy zuřivosti a jiná se říkala při mírném rozladění. Některé nadávky, pokud byly vysloveny se správnou intonací, mohly dokonce znamenat pravý opak svého původního významu: „Dopr…!“ mohlo vyjadřovat vztek, zatímco „To je v pr…“ mohlo znamenat obdiv: „Koukej jak mu to jede! To je v pr…!“
A teď prosím o chvilinku strpení. Nerad poslouchám anekdoty, ale občas mě nějaká potěší, to když nechce jen rozesmát, ale i obdařit životní moudrostí, či přímo filozofickým podtextem. Jako třeba tahle:
Dva řemeslníci pracují u jedné staré paní a ta si jejich mistrovi pořád stěžuje, že se neumějí chovat a že mluví sprostě. Mistr jim domlouvá:
- Chlapi, aspoň před ní buďte zticha, jak k tomu ta chudák ženská přijde.
- Jako by se stalo, šéfe – slibují mu ti dva.
Za dvě hodiny si stará paní stěžuje znovu, že prý nic horšího jakživ neslyšela.
Když už jsou zpátky v dílně, mistr jim nadává:
- Tak co to mělo znamenat? Slíbili jste, že nebudete klít, a nakonec tohle… A ještě k tomu takový sprosťárny!
- Ale šéfe, my jsme nekleli – ohradil se jeden z nich. Fakt. Víte, to bylo tak. Pepa stál na žebříku a zrovna něco letoval, když mu ukápl horký cín rovnou na mopji ruku. No a jářku, ku… Pepo, podívej co děláš, nechals mi na ruku ukápnout kousek roztavného cínu a mně to působí nepředstvitelnou bolest…“
V této anekdotě se mluví o užitečnosti slov – dokonce i těch sprostých, nebo zejména o těch sprostých. Na počátku bylo slovo, stojí v Bibli. A neexistuje kultura nebo náboženství, ve kterém by takové léčivé slovo či slovo-aspirin neexistovalo. T o jsem na naší ulici pochopil, ještě než mi bylo osm, přestože teprve ve svých osmi letech jsem se cítil připraven k tomu, abych i já v jedné odvážné chvíli světu nabídl lék, který si tento svět žádá.
Po zralé úvaze jsem si vybral příhodnou chvíli, fotbalový zápas, a čekal na svou příležitost. Dlouho jsem však čekat nemusel. Byl to nádherný faul, přesně ve chvíli, kdy jsem chtěl vystřelit na banku, přesněji řečeno někam mezi dva dlažební kameny. Pepova noha narazila na moji holeň a já jsem byl připraven vyřknout své první sprosté slovo.
Najednou bylo venku, ale asi se tak mělo stát o nepatrnou chvilku dřív. Začal jsem pomalu padat na zem a přitom jsem si rozčileně opakoval: „No tak, blbče, teď; anebo nikdy, řekni to!“ Ale slovo ne a ne ven. A já, chudinka malá, opakoval dál: „no tak, teď nebo nikdy!“
A potom se to konečně podařilo:
„Doprdele!“
Je sice pravda, že se všichni zasmáli a zatleskali. Pravdou je však i to, že jsem nejspíš působil poněkud komicky. A když mě maminka zavolala k večeři, nebylo, čím bych se mohl pochlubit. Ale i po třiceti letech jsem na svůj čin hrdý. A pochlubit už se teď taky můžu.
Přeložil Antonín Pasienka